Ani ve snu!

Chtěl jsem udělat film o křehkosti prvních citů, o dívčích snech a touhách, které se pojí s kritickým věkem kolem patnácti let. Egona jsem znal jako divadelního scénografa, grafika a autora originálních a hlavně vtipných divadelních textů. Vyvíjeli jsme spolu původně sérii pro televizi, ze které sice sešlo, ale zůstalo nám pár nápadů, které jsme pak použili ve scénáři Ani ve snu!. Nebylo to jednoduché a přímočaré psaní. Dařit se nám začalo až od chvíle, kdy jsme našli pro naši hlavní postavu Lauru autentickou komunitu a prostředí, které v sobě nese adrenalin typický pro dospívání, fyzičnost a touhu se svobodně projevit. Je to navíc prostředí, ve kterém je velký kus romantiky a pochopitelně i vztahů. Urban parkur a freerunning jsme začali více sledovat a uvědomili si, jak jsou v něm mladí Češi výjimeční.

Kdy proběhla hlavní část natáčení a v jakých lokacích (Praha, Slovensko, Francie)?

Hlavní část natáčení proběhla na podzim 2014 v Praze a stihli jsme pak ještě i dotáčku ve Vysokých Tatrách. V zimě jsme točili některé trikové záběry do snových sekvencí a natáčení jsme skončili na jaře 2015 v Normandii u útesů v Étretat.

V Praze jste zcela nově ukázal: galerii současného umění Trafačku (bohužel teď již zbořenou) a dále unikátní kostel svatého Václava ve Vršovicích – funkcionalistický skvost od Josefa Gočára, prostor kolem stanice metra Vltavská, v čem vás tato místa fascinovala?

Praha je skvělá v tom, že může být taková, jakou si jí pro sebe objevíte. Je neuvěřitelně pestrá a proměnlivá. Hledali jsme s architektem Henrichem Borárosem a kameramanem Tomášem Syslem místa a způsob snímání, který město ukáže jinak a vyhne se obvyklým klišé. Chtěli jsme najít svůj styl, svojí Prahu. Paradoxně jsme na některých místech, která jsme si vybrali, potkávali i parkouristy. Vltavská je prostor, který ve filmu jednoduše být musel, je ikonický a pro český parkour nepostradatelný.

Jak probíhal casting, kde jste objevil talentovanou Báru Štikarovou a jak náročné bylo do filmu obsadit další neherce do rolí mladých lidí?

Věděl jsem, že hledám pohybově nadanou dívku, která dokáže hrát, bude citlivá a bude mít v sobě i tajemství. Hledali jsme všude, pomáhal mi i Tomáš Taran, parkourista, který je velká autorita v komunitě. Viděli jsme různé talentované holky, ale nebylo to ono. Byli jsme už připraveni obsadit talentovanou herečku a naučit jí skákat. Měli jsme nakonec štěstí. Barbora začala dělat parkour v Jihlavě těsně před natáčením. Před tím dělala judo a fotbal, má mimořádný pohybový talent, začala rovnou skákat svým extrémním “kamikaze” stylem. Na herecké zkoušce se pak projevila tak citlivě a autenticky, že si mě okamžitě získala. Ostatní role, jsem obsazoval na základě hereckých zkoušek a castingu. Jáchym, Adam a Martina měli už herecké zkušenosti, Veroniku jsme objevili.

Jak jste vybíral skupinu parkouristů a nakolik se vám dařilo prorazit se štábem do této alternativní komunity lidí?

Když kluci pochopili můj záměr a získal jsem si jejich důvěru, tak s obsazováním už nebyl problém. Parkouristé si točí vlastní videa a předvést, co umí na kameru, je pro ně přirozené. Zkoušel jsem většinu českých parkouristů a z absolutní špičky jsem nakonec obsadil ty, kteří i dokázali přirozeně hrát a hodili se typologicky do příběhu. Tomáš Zonyga, Tomáš Taran nebo i Toman Rychtera a Vladimír Vova Koldaev mají mezi komunitou velký respekt a patří mezi průkopníky parkouru a freerunningu u nás.

Jak tedy reagovali parkouristé na pracovní projekci snímku, působil na ně film dostatečně autenticky při líčení jejich prostředí?

Byl jsem dost napnutý a jejich názor je pro mě důležitý. Oni jsou přímočaří a věci říkají naplno a kriticky. Ale měl jsem štěstí, kluky film zasáhl emočně, což dopředu asi moc nečekali. Film pak mezi sebou probírali a pak mi ještě volali, že je to zasáhlo, líbí se jim a má pro komunitu význam. Docela se mi ulevilo.

Jak probíhalo obsazení dalších rolí zkušenými herci (Klára Melíšková, Jan Vondráček nebo Ivan Martinka)?

Dospělé role v příběhu nesou humor, žijí ve vlastním uzavřeném světě, který se nakonec projevuje svým způsobem jako těžká puberta. Matka v podání Kláry Melíškové je dokonale odpojená a roztržitá. S Honzou Vondráčkem vytvořili pár, který se dává dohromady po letech, je „důsledkem třídních srazů“, jak sami říkají. Dcera mámino pobláznění nebere na milost, což je dost sobecké v kontrastu k tomu, co sama paralelně prožívá. Klára Melíšková i Honza Vondráček jsou opravdu zkušení herci a klíčové bylo, aby si našli vztah a způsob komunikace se svými filmovými potomky. Ivan Martinka je chlap ve středním věku, samorost, kterému opravdu věřím, že leze po horách.

Pokud zavzpomínáte na natáčení, jak jste zkoušel s herci a byl prostor i pro improvizaci na place? Jak se dařilo skloubit herce s neherci na natáčení?

Na improvizaci jsme během natáčení neměli moc času. Před natáčením jsme dělali herecké zkoušky v rámci castingu a Báru Štikarovou jsme konfrontovali s Klárou Melíškovou, aby si zvykla na práci s textem a hlasem. Ale jinak jsem v případě Báry spoléhal na její spontaneitu a přirozený talent. Obecně u dětských herců je klíčový casting, hledáte typ, odolnou bytost, kterou má ráda kamera. Paradoxně nejtěžší pro mě bylo udržet Báry pozornost a koncentraci ve chvíli, kdy se nám během natáčení zranila (podvrknutý kotník) a točili jsme týden náhradní program úplně bez parkouru. Jak je zvyklá pořád se hýbat, tak jí to úplně rozhodilo. Když byla v pořádku, tak jsem jí těsně před záběrem často nutil dělat dřepy nebo kliky, aby zapomněla, že hraje.

Co bylo na natáčení nejobtížnější a naopak co Vás mile překvapilo?

Vždycky mě znovu příjemně překvapí, čeho jsou mladí lidé schopni, jak rychle pochopí princip natáčení a jak mají často větší schopnosti, než jaké si troufnete jim napsat do scénáře. Zatrnulo mi, když si po čtyřech natáčecích dnech Bára podvrkla ten kotník. Uvědomil jsem si, na jak tenké hraně se pohybujeme.

Film je vyprávěn ve dvou rovinách (v reálné a fantazijní), jak jste v této magické rovině vyprávění pracovali s animací a triky zachycujícími sny a představy hlavní šestnáctileté hrdinky?

Snové scény jasně uvozují výtahové propady. Zároveň jsme v druhé půlce filmu chtěli hranici mezi snem a realitou viděnou hlavní protagonistkou trochu setřít. Sny a jejich míru jsme řešili od scénáře a výslednou podobu jsme jim dali až ve střižně. Na vizuální efekty dohlížel Misso Struss, který se mnou dělal už Modrého Tygra (2012). Tentokrát jsme víc kombinovali scénické řešení s trikovými vrstvami, na animaci tolik nedošlo. Laura se vrací do prostředí, které vidíme vždy v jiné jeho části. Je to snově posunuté místo u moře, kam měla odjet s otcem, než se rozhodla od něj utéct.

Jakou jste s kameramanem Tomášem Syslem zvolili obrazovou koncepci?

Tomáš má cit pro filmové vyprávění, světlo i kompoziční řešení scén. Vycházeli jsme z pečlivého výběru lokací a kompozic, které mají vždy více plánů a průhledů. Film vyprávíme důsledně přes hrdinku Lauru, je to její příběh, její vidění světa.

Jaká hudba zazní ve filmu?

Filip Míšek to trefil podle mě kongeniálně. Ta hudba je výrazná, ale zároveň je úplně organickou součástí filmu. Filip je citlivý a udělal hudbu, která oslovuje mladé publikum, aniž by se mu vyloženě podbízela. Archivní hudbu máme ve filmu od DJ Wiche a od BPM. Na důležitém zvukovém designu se podílel náš zvukař Richard Muller.

Váš debut Modrý tygr (2012) byl rodinným snímkem a pojednával s humorem o světě dospělých a mladších dětí ve srovnání s filmem Ani ve snu!. Společné pro obě díla jsou vztahy mezi rodiči a dětmi, svět dětí a jejich vnitřní fantazijní svět. V čem vás tato témata lákají?

Fascinuje mě vnitřní čistota bez kalkulu, kterou děti přirozeně disponují. Dělají vše naplno, mají od světa velká očekávání a kladou na nás zcela správně ty nejvyšší nároky. Mají svoje sny. Je to síla, která je ale zároveň strašně křehká. Touhy jsou konfrontovány s prvními neúspěchy, vztahy kolem nich nejsou ideální. Je napínavé to sledovat. Johanka v Modrém tygrovi ztratí domov, ale má mámu, která jí podrží a fantazii, kterou může rozvíjet. Laura v Ani ve snu! se musí vyrovnat s prázdninovým vztahem, který se jí nepodařil, ale který sama v sobě nakonec zvládla. Vrací se k otci, kterého potřebuje, s novou nadějí a nezlomená. Má všechno před sebou… Pro mě jsou to malé / velké příběhy, které má smysl dětem respektive náctiletým vyprávět. Mám radost, že při tom zároveň tvoříme filmové světy, do kterých baví naše mladé diváky vstupovat a nejraději by v nich pak i zůstali.

Pod filmem jste podepsán i jako spoluproducent, jak obtížné bylo realizovat v českých podmínkách tento typ koprodukčního snímku?

Cítil jsem podporu u nás, jak od Státního fondu kinematografie, tak od České televize. Máme spíš menší rozpočet a podařila se nám koprodukce se Slovenskem a Bulharskem. Ale obecně je žánr „teen“ v Evropě nejtěžší financovat. Každá země mají svoje lokální teen komedie a televize nemají většinou sloty pro tento typ produkce. Ale o náš hotový film je teď v zahraničí zájem, tak snad prošlápneme obchodní cestu i v tomto segmentu produkce.

Hlavní dramaturg Filmového centra ČT Jaroslav Sedláček o filmu prohlásil, že je „zjevením“ v oblasti, ve které jsme kdysi v naší kinematografii dominovali – v oblasti filmů pro děti a mládež. Inspiroval jste se některými slavnými díly z historie české kinematografie?

To mě samozřejmě těší. Českou tvorbu pro děti jsem studoval pečlivě. Věra Plívová-Šimková má v rané tvorbě opravdové klenoty. Obdivuji filmy, které o dětech natočil Karel Kachyňa nebo Jaromil Jireš. Jindřich Polák tvořil světy, které ve své době fascinovaly celou Evropu. Ale guru je pro mě hlavně Ota Hofman, scenárista, dramaturg a iniciátor, který za tím minulým úspěchem většiny filmů pro děti stojí. Ale vnímám to spíš jako vzdálenou pupeční šňůru než přímou inspiraci, protože aby nás publikum přijalo, musíme se pokoušet o současný jazyk a příběhy. Je ale fakt, že hlavně v německy mluvících zemích si nás s filmy z tohoto zlatého období docela dost spojují.

Zřejmě to potvrzuje i výběr filmu na letošní prestižní Berlinale, kde vás čeká slavnostní světová premiéra v rámci soutěžní sekce Generation 14+. V čem podle vás zaujal výběrovou komisi přehlídky?

Podle všeho způsobem, jak je film vyprávěný a zahraný. Pro festivaly obecně je důležité jestli styl a rukopis filmu v sobě nese něco nového a aspoň trochu originálního. A taky jestli má šanci oslovit náročné festivalové publikum včetně teenagerů, pro které je určený. Je to pro nás velká čest, že si nás v té neuvěřitelné konkurenci vybrali. V tuhle chvíli máme už dokonce i pozvánky na další prestižní festivaly ve Skandinávii, kterou je obyčejně hodně těžké zaujmout.

Pokud byste měl nalákat diváky do kina, na co se můžou v dubnu v českých kinech těšit?

Na adrenalin parkouru. Na holku, která chce skákat jako kluci. Na romanci, kde diváky přetočený salta překvapí stejně jako sny ve výtazích a na atmosféru města, které patří mladým lidem….

Jaké máte další filmové plány jako režisér i jako producent?

Jako producent pracuji s kolegy na novém filmu Bohdana Slámy, dále na debutu Michala Hogenauera a na celovečerním animovaném filmu Michaely Pavlátové. Pomalu myslím i na svůj další film. Chci udělat znovu film pro mladší děti, ale nic konkrétního teď neprozradím.