V rozhovoru s vámi, který jste postavu Aloise Nebela vymyslel, nezbývá, než začít úplně od začátku. Kdy a proč se ve vaší mysli zrodila postava Aloise Nebela?
Na začátku je příběh mého dědečka. Jmenoval se Alois Rudiš a pracoval na dráze jako výhybkář. Před druhou světovou válkou sloužil v pohraničí, ve stanici Zákupy u České Lípy. A po válce, kterou prožil na jednom nádraží v Českém ráji, se tam zase vrátil. Na dráze zažil všechny dramatické kotrmelce té doby: nástup nacistů, útěk před ordnery posledním vlakem do českého vnitrozemí, okupaci, partyzány, konec války, odsun Němců. Chtěl jsem o něm napsat svůj druhý román. Představoval jsem si chlapíka na malé stanici, jemuž v představách nádražím projíždějí vlaky s nákladem traumat a dějin minulého století. Je toho na něco moc, do hlavy se mu valí mlha, v níž se ztrácí. A on se z toho nakonec zblázní.I historie mého dědečka je trochu zamlžená. Zemřel v roce 1960 a znám ho jen z vyprávění táty a taky strýce, který sloužil celý život na dráze jako výpravčí. I z jeho života jsem si něco do Nebelova příběhu vypůjčil. Třeba to, jak Nebel přijde v komiksu o panictví, to je jeho historka. Už je taky bohužel mrtvý.
Jak se pak z původně literární postavy Nebela stala komisková postava a kdo ji vtiskl fyzickou podobu, jak už ji známe z komiksu a dnes i z filmu? Vypadal takhle nějak i váš dědeček?
Námět se líbil Jaromírovi 99, výtvarníkovi a zpěvákovi kapely Priessnitz. Bydleli jsme tenkrát v Praze na Žižkově kousek od sebe a chodili na pivo do hospody U vystřelenýho oka. Bylo to na podzim 2002 a za zdí tenkrát ještě každé tři minuty duněly vlaky, teď je tam cyklostezka a vlaky jezdí tunelem. Známe se dlouho. Pracoval jsem jako hudební novinář a několikrát psal i o kapele Priessnitz, kterou mám hodně rád, protože se do nich obtiskuje ten divoký kraj, odkud pocházejí – Jesenicko. Jaromír si přečetl můj první román Nebe pod Berlínem a líbil se mu, nejvíc ti duchové bloudící metrem. To Jaromír přišel s nápadem vyprávět Nebelův příběh jako komiks. A přinesl spoustu svých historek a taky postav, které jsme do děje zapracovali. A dal Nebelovi tvář. A taky kus sebe. Je to náš společný příběh, nejde to nějak oddělit. Můj děda jinak knír ani brýle nenosil. Jaromír se nechal inspirovat jedním svým známým.
Nechal jste se při práci na komiksu Alois Nebel inspirovat nějakými konkrétními autory a díly?
Literární část je určitě psaná pod vlivem Bohumila Hrabala nebo Jaroslava Haška, o ně já pořád zakopávám. Jsou to chrlivé vzpomínky a historky, z nichž postupně roste celý příběh. Nebel je v komiksu hodně užvaněný. Možná až nesnesitelně. I kecání je jakoby obrana před těmi halucinacemi, které jej pronásledují.
Jakým způsobem vznikaly postupně tři díly komiksového románu Bílý Potok, Hlavní nádraží a Zlaté Hory? Mluvil jste Jaromírovi 99 do toho, jak budou vypadat jednotlivé postavy, zasahoval on naopak do děje?
Úspěch prvního dílu Bílý Potok nás zaskočil. Mysleli jsme, že to bude knížka pro pár kamarádů. Pak se do toho ale vložil Joachim Dvořák z nakladatelství Labyrint, kterého Nebel nadchnul, a Bílého Potoku se prodalo přes sedm a půl tisíce kusů. To pro nás byl šok. A tak jsme se rozhodli s Nebelem žít dál. Nijak jsme se do toho ale nenutili, hodně nás to bavilo. Všechny tři díly vznikly velmi rychle a lehce. A máme štěstí, že se nám daří i podobně lehce pracovat. Sedíme u stolu, trochu popíjíme nebo něco jíme, kecáme o holkách, životě, politice a kuchařských receptech, protože oba rádi vaříme, prostě o všem možném, a pak najednou odněkud spadne nápad. A já pak rychle píšu, Jaromír hned skicuje, aby se to neztratilo. Takhle se narodil Nebel. Z nekonečného kecání U vystřelenýho oka.
V roce 2006 vyšla celá trilogie pod společným názvem Alois Nebel. O pět let později jste se dopracovali k filmové adaptaci komiksu. Kde se vzala myšlenka převést postavu Aloise na filmové plátno? Kdo a co přesvědčilo podle vás producenta Pavla Strnada k tak odvážnému kroku – natočit první plnokrevný český komiksový film?
Byl to Pavlův nápad a jeho velká odvaha. Přečetl si komiks, ten příběh ho oslovil a tak nám zavolal. S Jaromírem máme velmi rádi filmy, za kterými Negativ stojí, takže jsme neváhali. Ale netušili jsme, jak dlouhá a pracná ta cesta k filmu nakonec bude. Prožili jsme s ním pět let. Chtěli jsme, aby byl co nejblíže komiksu, nápad s hraným filmem jsme hned zavrhli. A myslím, že se to povedlo, že ten komiks je z plátna cítit, má to úžasnou atmosféru, což je zásluha hlavně režiséra Tomáše Luňáka, Jaromíra 99 a velké party českých, německých a slovenských animátorů.
Jakým způsobem vznikal scénář a jak moc je příběh komiksových románů příbuzný a odlišný od filmového zpracování?
S Jaromírem 99 jsme napsali asi sedmnáct verzí scénáře. Třikrát jsme začínali úplně od nuly, jen s otevřeným komiksem na stole. Dlouho jsme hledali klíč, jakým Nebela do filmu převést. Nebylo to lehké. Komiks má přes tři sta stránek, ale je spíše nedramatický, Nebel je v něm pozorovatel dění kolem sebe, propadá se ve svých halucinacích zpátky do minulosti, která ho pronásleduje. Ve filmu je to, myslím, větší hrdina. To základní ale zůstává. Utkává se se stíny minulosti, potkává se s temnou postavou zvaný Němý, jakýmsi mstitelem starých křivd. Padá na hubu. Dospívá. Zamiluje se.
Miroslav Krobot je Alois Nebel. V jaké fázi došlo na Miroslava Krobota? Ovlivnil pan Krobot nějakým způsobem Nebela, kterého známe z filmového plátna?
To přišlo hned na začátku – nikoho jiného jsme si prostě neuměli představit. V komiksu je Nebel užvaněný, ale tohle k panu Krobotovi nejde, působilo by to nepřirozeně. Celý scénář jsme spolu procházeli a dialogy seškrtali na úplné minimum. Co ale Nebel řekne, to sedí. A Miroslav Krobot dal myslím celému filmu i dalším hercům zvláštní, místy až westernové tempo a napětí.
Vaše práce asi z velké části skončila tím, že jste odevzdal scénář. Pak musela pro vás nastat poměrně dlouhá doba, kdy se film nejdříve točil a potom animoval. Jak dlouhá doba to byla a kolik vašich zásahů pak bylo potřeba než došlo na finální podobu filmu?
Stokrát jsem si říkal, že už to skončilo, ale nikdy to nebyla pravda. Pořád bylo co dodělávat, spousta drobností. Poslední, co jsem dopisoval, bylo asi hlášení vlaků na Hlavním nádraží v Praze. Ukončete nástup do rychlíku směr Brno. Posun ze třetí na sedmou povolen. Tyhle nádražácké hlášky.
S filmem se pořád učím. Ani já, ani Jaromír 99, jsme nestudovali žádnou filmovou školu, pracujeme, myslím, oba hodně intuitivně. Na druhou stranu jsem za to rád, nepotkal bych nikdy ty své příběhy. První zkušenosti jsem nasbíral u filmu Grandhotel Davida Ondříčka, kde jsem psal scénář, ale hodně jsem se toho naučil i na Nebelovi. Třeba díky Miroslavu Krobotovi už vím, čeho všeho lze dosáhnout s minimem slov. Pořád ale bojuju třeba s tím, že na rozdíl od knížky není scénář hotové dílo, to je až film. Každopádně bych pro film chtěl psát víc. Baví mě to i proto, že to je týmová práce.
Pojďme ale k postavě Aloise Nebela. Co je to podle vás za člověka? Na jednu stranu takový „malý Čecháček“, na druhou stranu jeho otec byl ještě prvorepublikový nádražák, sám Alois Nebel je velmi noblesní a charakterní člověk, který se drží svých morálních zásad. Neměl by vlastně člověk při pohledu na Aloise Nebela cítit jakousi „národní hrdost“?
Já na něj hrdý určitě jsem… Líbí se mi jeho skromnost a obyčejnost. A co je zač? Myslím, že to naznačuje už jeho jméno. Alois je Alois po mém dědovi, je to klasické, čistě středoevropské jméno, které se dává či spíš dávalo v Rakousku, na Slovensku, v Bavorsku a u nás. Zní lehce zaprášeně a zpomaleně, tak trochu jako z dob monarchie, kdy nakonec vznikla většina našich železničních tratí. Příjmení Nebel znamená česky mlha, ale když to přečtete odzadu, dostanete slovo das Leben, tedy život. A o tom myslím náš příběh vypráví: o životě, který se občas ztrácí v mlze, a my nevíme, kudy jít. A o nevyřešených traumatech a křivdách, které jsou v mlze a minulosti schované a pořád na nás útočí.
Právě s tím se Nebel musí utkat. Ale nejen s tím. Alois v sobě má jistou omšelou noblesu, je hrdý na svoji uniformu ČSD a na to, že někam patří. A když o tohle po převratu v roce 1989 přijde, zhroutí se mu svět. Je bez práce, musí se postavit zpátky na nohy, musí se vydat na cestu a taky musí dospět a najít si ženskou. A najde ji, to můžu prozradit. Alois je skvělý, jen trochu smutný a samotářský chlap. A Květa je myslím taky skvělá ženská do nepohody, jakých je dneska málo. Kdo má kliku, potká za život jednu. Kdo má smůlu, nepotká žádnou. A Nebel má tu kliku, ale i o Květu se musí porvat. Nic prostě není zadarmo.
Děj Aloise Nebela se odehrává v Bílém Potoku v Jeseníkách. Existuje toto místo ve skutečnosti? Kde přesně se pak natáčel film?
Bílých Potoků najdete v pohraničí hned několik. Nám se hlavně líbí to jméno, má v sobě poezii a kus přírody. Mimochodem, zobrazení krajiny a přírody jak v komiksu, tak ve filmu pro mě osobně patří k těm nejsilnějším místům. V komiksu nás inspirovala horská trať z Hanušovic do Jeseníku, jedna z nejhezčích u nás. Říká se jí Slezský Semmering a v jízdním řádu ji nyní najdete pod číslem 292. A konkrétně nás inspirovala stanice Horní Lipová, která je ztracená v lesích, a když nejede vlak, je tam takové ticho, že to s vámi pohne. To je náš Bílý Potok. Tady slouží Nebel, ten nenápadný, obyčejný chlapík, samotář, který před lidmi dává přednost jízdním řádům. V nich je totiž všechno pořád stejně, protože vlaky tak u nás na lokálkách prostě jezdí, pořád stejně rychle, nebo stejně pomalu, záleží na úhlu pohledu a hlavně na vnímání času. Ta čísla ho uklidňují, utíká k nim před chaosem světa kolem a před tím, co se mu odehrává v hlavě a představách. Film se ale natáčel v Malé Morávce na druhé straně Jeseníků. Ta trať už je zrušená a my ji ještě na chvíli oživili.
Jakou roli hrají dnes v dějinách Evropy dvě historické události, které jsou zachycené ve filmu? V prvním případě ve vzpomínkách Aloise Nebela – odsun sudetských Němců z pohraničí a v druhém případě reálný čas příběhu – podzim roku 1989, pád komunistického režimu.
To všechno v našem příběhu hraje poměrně velkou roli. Střední Evropa je neklidné místo, které se pořád třese, a to se promítá i do našeho filmu. Teď prožíváme takovou šťastnou chvíli klidu, které bychom si asi měli hodně vážit, protože kdo ví, co bude za pár let. Prohnali se tudy opakovaně vojáci, hranice se během minulého století několikrát změnily, lidi museli opouštět své domovy. Všechny ty naše osudy jsou navíc propojené, podle mě neexistuje jedna česká, německá, rakouská, nebo polská historie, ale jen jedna středoevropská a ta nás stále ovlivňuje a drží pod krkem. A Nebel tohle všechno cítí.
Střední Evropa, to jsou také železnice…
Určitě. Všechna nádraží ve střední Evropě vypadají podobně. A i ti nádražáci. Kdyby Nebela přemístili z Bílého Potoka do Vídně nebo Krakova, okamžitě by do systému zapadnul a chodil po šichtě s nádražáky na pivo. Vlaky sem prostě patří stejně jako guláš, pivo a všechny ty dějinné kotrmelce. Dráha navíc stála u většiny dramat minulého století. Po železnici se vždycky valily sem a tam armády, vlaky odvážely lidi do Osvětimi a po válce Němce ze Sudet z Československa. A po roce 1989 vlaky odvezly z Československa sovětské okupanty. To všechno se v našem příběhu objevuje. Nebel tohle všechno sleduje a znovu prožívá, jakoby nic z toho nemohl zapomenout.
Valnou část svého času trávíte v Německu, troufnete si tak pojmenovat, jakým způsobem vnímají odsun Češi a Němci?
Samozřejmě musíme odsun, jak se tomu říká v Česku, a vyhnání, jak se tomu říká v Německu, vnímat v kontextu doby. Ta válka byla děsivá. Osobně ale nejsem zastáncem kolektivní viny a myslím, že odsunem jsme si sami trochu ublížili. Čeští Němci, stejně jako židé, které nacisté zavraždili, nám tady prostě chybí. Celá bohatost české kultury vznikla podle mě nejen vzájemným prolínáním, ale i soutěživostí Čechů, Němců a židů a to je nyní pryč, zůstalo nám tu jakési bezčasí, prázdnota, která se jen pomalu zaplňuje.
Navíc nám tu zbylo také to rozbité a chudé pohraničí, které se z odsunu stále nevzpamatovalo, protože tam prostě dlouho chyběli lidé, kteří k těm místům mají nějaký vztah. To se mění výrazně až nyní, s tou současnou generací. Osobně mě ale právě tahle rozbitost, hrubost a tvrdost i něčím přitahuje. Na Jesenicku nebo Liberecku, odkud pocházím, pořád zakopáváte o minulost a nacházíte nějaká dramata. A taky ta krajina je myslím překrásná.
A v Německu? Záleží na tom, s kým si povídáte. Němci prošli velkou historickou lekcí a jsou hodně imunní vůči všem možným ismům včetně nacionalismu a dost možná to budou oni, kdo budou Evropu zachraňovat před novými konflikty. Sudetští Němci na mnohé mé německé kamarády působí jako něco z minulosti, z pravěku. Strach z Němců dnes znamená jen nedostatek našeho sebevědomí a taky porozumění. Jistě je mezi Sudeťáky i pár bývalých nacistů, ale já osobně jsem nikdy žádné takové nepotkal. Setkal jsem se spíše s lidmi, kteří se cítí být s jejich rodnou zemí pořád spojeni neviditelnou pupeční šňůrou. Rádi se sem vracejí. Zajímají se o ni. A také jejich potomci.
Do jaké míry může být podle vás příběh Nebela srozumitelný v rámci celé Evropy a za jejími hranicemi?
Přesuny lidí, jejich vyhánění, ty kotrmelce, přemalovávání historie, to je srozumitelné všude. A navíc, náš film je sice temný western, ale zároveň také příběh o pozdním dospívání a také o lásce. A to je určitě silné a srozumitelné téma. Stejně tak má náš komiks a film silný sociální rozměr. Odehrává se v době převratu, mezi podzimem 1989 a jarem 1990, Nebel přichází o práci, o všechny jistoty a musí se najednou o sebe postarat. A tohle zažila či zažívá spousta lidí nejen u nás.
Jednu z hlavních rolí hraje v Nebelovi už zmíněná železnice. Jaký máte vy vztah k železnici, vlakům a nádražím?
Dlouho jsem chtěl být strojvedoucí a na nádražích jsem trávil moře času. Třeba v dopravní kanceláři u mého strýce. Dostal jsem ale brýle a tak jsem místo na dopravní průmyslovku v České Třebové šel na gymnázium a stal se učitelem, i když jsem nikdy neučil. Ale naučil jsem se zase slušně německy, což mě nyní z velké části i živí, a studoval jsem také historii, která prosakuje do všech mých příběhů. Vlaky jinak mám pořád rád a na další trasy do auta nesedám. Trávím v nich hodně času, zejména na tratích mezi Českem a Německem.A stejně jako Nebel sbírám staré jízdní řády a rád si v nich čtu. Nemám jich sice sto jako on, ale asi jen sedmdesát, ale to čtení mě taky podivně uklidňuje. I když v nich je zdánlivě všechno stejně, přece jen se do nich zajímavě promítá i doba jejich vzniku, třeba v reklamách a tak. V jednom bytě na Žižkově jsem je měl vysázené na poličce na záchodě. Když to Jaromír viděl, myslel si, že jsem se definitivně zbláznil. A tak se tahle scéna dostala do komiksu i do filmu.
Co by asi mohl říct váš dědeček, kdyby viděl, že se dostal až na filmový festival do Benátek nebo Toronta? Byl by na vás jistě hrdý. A možná by vám řekl, že takhle to všechno skoro bylo.
Na to teď hodně myslím a v posledních měsících se mi o něm začalo pravidelně zdát. Stejně jako o mojí babičce – jeho ženě, která měla pohřeb ve stejný den, kdy jsem se narodil. Na těch starých fotkách je hodně podobná Květě, jak ji nakreslil Jaromír a jak ji ve filmu hraje Marie Ludvíková. Jakoby se tím zaplnila nějaká mezera. No, možná s nimi přes tenhle příběh nějakým zvláštním způsobem komunikuju. Věřím, že se nezlobí.
A jaké pocity máte v posledních týdnech vy? Od roku 2003 jste přece urazil s Aloisem Nebelem velký a daleký kus cesty. Není vám líto, že to vlastně všechno pomalu končí?
Jak tak nějak pozoruju ten šrumec kolem filmu, tak mám pocit, že to vlastně teprve celé začíná. Nebela jako postavu mám moc rád. A myslím, že Jaromír zrovna tak. Takže se k němu asi budeme vracet, třeba v povídkách. Asi by nám chyběl.
Jinak spolu ale chystáme nový komiks, který bude zase ze Sudet. Jeho hrdinou bude slavný německý herec Rudolf Rittner, reálná postava a rodák z Bílého Potoka, toho skutečného, u Jeseníku. Zlomil mnoho ženských srdcí, na počátku minulého století byl hvězdou berlínských divadel a také němého filmu, hrál například u Fritze Langa. A pak se trochu zbláznil a vyměnil velký svět a Berlín za samotu v Bílém Potoce. S Nebelem by si rozuměl.
