Hlavně žádnou depresi
Čím je pro vás osud Anny inspirativní?
Anny nikdy nic nevzdává. Vždycky se dokáže o sebe postarat, najít si práci. ví, že je v nejnižší vrstvě společnosti, ale nefňuká. Pracuje na záchodcích a aby mohla dětem přilepšit na Vánoce, tak si šlápne. Je to absolutní realistka. Ale ta touha najít cestu a dostat se z problému, nepropadnout depresi? Toho si velmi cením.
Realistické vyprávění se v Anny střídá s divadelními výjevy. Jak jste o nich uvažovala?
Divadlo je aktivitou sdružení Rozkoš bez rizika, které se stará o pražské prostitutky. Hry samotné píše paní doktorka Malinová, která Rozkoši šéfuje. Témata částečně souvisí s jejich profesí, jednotlivé role píše herečkám na tělo. Anny tu například vystupuje s písní „Předposlední cigareta“, což byl i pracovní název našeho filmu. Když jsem před dvaceti lety dodělávala televizní film Rozkoš bez rizika, využila jsem těch divadelních záběrů hodně. Až moc. Navzájem se přebíjely, brala jsem to jako chybu. V Anny je jich proto méně. Je to ale autentická aktivita Anny, která žije nezávisle na našem filmu.
Jak se vám v Anny pracovalo s hudbou?
Obvykle hudbu příliš nepoužívám, není to moje parketa. Ale v Anny nechám několikrát zaznít předehru k Verdiho opěře La traviata, která také vypráví o prostitutce. V pouličních scénách hraje teprve předehra předehry, samotné valčíkové téma zazní až na konci. Dle mého dodává filmu smíření se životem, souznění a soucit. Protože i život na té nejobyčejnější úrovni má svou hodnotu, noblesu a vážnost.
Hrdinové společenského dna
Natáčela jste s recidivistou, s drogově závislými, s lidmi bez domova. Čím vás přitahují hrdinové společenského dna?
Sociální témata mě zajímala vždycky. Marcela, René, Katka, Mallory – je strašně jednoduché nad těmihle lidmi ohrnout nos. Já se na ně radši napojím a něco o jejich životě zjistím. Zároveň se pohybují v prostředích, kam se běžně nedostanu a připadá mi zajímavé je objevit a odvyprávět tak, aby to bylo divácky poutavé.
Anny jste sledovala 16 let, čím vás přitahují časosběrné dokumenty jako takové?
Snažím se zachytit běžné lidi v konkrétní době. Oni postupně vypráví příběh svého života a my nikdy nevíme, jak a kam se to posune. Jsou to v podstatě takové deníky, které ukazují, jak se v téhle zemi žije. A v mém případě jde často o lidi z nejnižší kategorie. Co je zajímalo? Čím se zabývali? Jak to reflektovali?
Samé otázky.
Je to sázka na nejistotu. Zároveň je třeba říct, že i když mám pocit, že každý život je zajímavý, tak musím cítit šanci, že by z toho ten film mohl být. Nejde úplně střílet do neznáma.
Jaký byl váš vztah s Anny během let?
Byly jsme s Anny v permanentním kontaktu. Volaly jsme si, tak jsem se dozvídala, co se jí zrovna děje – ohlásila mi svatbu například. Natáčeli jsme zhruba osmkrát za rok, ale scházely jsme se i mimo natáčení. Díky tomu pak spoluprožívám její příběh. Když mi v nemocnici vyprávěla o světle na konci tunelu, jezdil mi mráz po zádech. Zároveň ale musím udržet jistou hranici, abych se z toho nezbláznila.
Eliminovat pocit natáčení
Jakým způsobem při natáčení docilujete toho, že se vám hrdinové otevřou?
Nikdy své hrdiny netahám, kam by nepatřili. Přizpůsobujeme se jim, stejně jako situaci, v níž se ocitáme. I když si dopředu připravím otázky a situace, velmi často se nakonec děje něco jiného. Potřebujeme to natočit, ať se děje, co se děje. Proto je třeba pružně reagovat a improvizovat.
V jakém štábu za svými hrdiny vyrážíte?
Snažím se vždycky eliminovat pocit natáčení. Proto jsme ve třech: kameraman, zvukař a já. Žádné svícení, nikdo další.
Daří se vám držet stálou posádku?
Kameramani i zvukaři se mění. Je důležité, aby se všichni dokázali napojit na můj styl. Neděláme krásné záběry, které se dlouho aranžují, ale potřebujeme zachytit, co se děje tady a teď. Autenticita je pro mě víc než krásná kamera.
Potřeba být domácí
Vaši hrdinové mají silné místní kořeny, coby filmoví hrdinové ale oslovují festivalové diváky po celém světě. Čím si to vysvětlujete?
Často jsem se na festivalech diváků ptala, jak rozumějí lokálním tématům v mých filmech. Odpovídají, že jsou to univerzální příběhy. Sociální témata mají pro různé lidi různou podobu, ale globálně tam bude něco podobného – autenticita.
Jak ji dokážete na plátno přenést?
Dneska je mezi dokumentaristy obvyklé vyjíždět za aktuálními tématy do cizích zemí. V Sýrii, Afghánistánu se zaznamenávají válečné konflikty, sociální krize. Já tohle nedělám a neumím. Definovala jsem se jako lokální kronikář. Jsem tady, v Česku. To je svět, jemuž rozumím. Když tady u někoho v bytě uvidím na stěně obrázek, pomůže mi to toho člověka charakterizovat. Je to banální metafora, ale zkrátka potřebuju být domácí. Znát souvislosti a kontext, abych mohla sledovat a zejména poutavě vykreslit osudy zdejších lidí.
