Budiž světlo

Ano, velký progres je patrný všem, kteří se ve slovenském filmu pohybují, a je dobře, že řada slovenských filmů je vidět i za hranicemi země. Klíčovou roli hraje slovenský Audiovizuální fond, který v současnosti velmi účelně dělí peníze mezi žánrové i artové filmy. Navíc máme řadu mladých talentů zabývajících se důležitými a podnětnými látkami – můžu jmenovat například Terezu Nvotovou nebo Michala Blaška. A samozřejmě se přidává i střední generace (do které ostatně řadím i sám sebe) – Peter Kerekes, Zuzana Piussi, Mira Fornay nebo Ivan Ostrochovský.

Co pro vás bylo prvotní inspirací pro tento projekt?

Na úplném začátku bylo téma ekonomického migranta pracujícího v zahraničí, aby uživil svou rodinu. Tento člověk sice vydělá peníze, ale zároveň chybí doma v roli otce. Dělal jsem rozsáhlý průzkum mezi slovenskými „gastarbeitery“ a ptal se jich na jejich rodinné poměry. Milan z našeho filmu pracuje v Německu. Chce pro své blízké to nejlepší, ale tím, že s nimi není, dělá vlastně docela zásadní chybu…

Studoval jsem psychologické profily slovenských gastarbeiterů a často jsem byl svědkem tzv. „psychologické inverze“: gastarbeiteři v Německu se často cítí být většími Němci než Němci samotní. Podle mě to vychází ze strachu: už si složitě vydobyli nějakou pozici, stálo je to mnoho sil, a najednou ji mohou zase ztratit, protože přijde někdo další. Zároveň jsem si při rešerších všiml, že pobyt v zahraničí lidem opravdu rozšiřuje vidění světa a otevírá pohled ven. Ovšem u pohledu dovnitř to tak už být nemusí…

Začínal jste jako dokumentarista – proč jste později přešel k hranému filmu a své dva poslední filmy (Eva Nová, Budiž světlo) natočil jako hrané projekty?

Jsem vystudovaný dokumentarista a na dokument jsem nezanevřel – proto chápu, že tuto otázku dostávám prakticky v každém rozhovoru. Hraný film mi umožňuje jít do větší psychologické hloubky a také modelovat rodinné vztahy v rámci několika generací a širší palety postav. U dokumentů bude navíc vždy existovat etická bariéra – co všechno ještě můžu zobrazit tak, abych skutečným lidem v jejich skutečných životech ve skutečném sociálním prostředí neublížil. A samozřejmě vždy záleží na konkrétním tématu – v případě projektu Budiž světlo vyprávíme o nepříjemných věcech týkajících se rodiny, a proto jsme se rozhodli pro formu hraného filmu.

Na dokumentu je nejcennější, kolika odlišnými způsoby můžete dané téma zpracovat a taky to, jak je během samotného natáčení nepředvídatelný. Z logiky věci je tak dokument daleko náročnější ve střižně. V hraném filmu je naopak maximum věcí připravených dopředu, i když i zde na vás samozřejmě čekají překvapení a i zde je nutné improvizovat. Každá filmová tvorba je ostatně otevřený kreativní proces, při němž je potřeba živě reagovat.

Stejně jako Eva Nová je i Budiž světlo filmem postaveným na hlavním hereckém výkonu. Byla největší režisérskou výzvou právě práce s herci?

Před začátkem samotného natáčení jsme absolvovali velké množství hereckých zkoušek – především s klíčovými herci, tedy s Milanem Ondríkem, Zuzanou Konečnou a Františkem Belešem. Snažil jsem se jim toho o filmu sdělit co nejvíc, co nejdetailněji jim vysvětlit celek příběhu, motivace postav, svou režisérskou motivaci a způsob, jakým nad jednotlivými postavami přemýšlím. Společně jsme se snažili najít pro všechny klíčové scény správný výraz, správnou „teplotu“.

Největší režisérskou výzvou pak bylo nakonec počasí. Hlavní část příběhu se odehrává o Vánocích, a proto jsme chtěli hodně sněhu. I z tohoto důvodu se příběh filmu odehrává na Oravě, protože v některých lokacích v tomto regionu (Oravská Lesná) je statisticky nejvíce sněhu na Slovensku. Prvních 14 dní jsme však byli úplně bez sněhu a museli jsme točit jen interiéry. I vzhledem k názvu filmu jsme s kameramanem Jánem Melišem chtěli umělecky pracovat s kontrastem – pro tuto práci jsme zase měli příliš málo slunečních dní. Proto jsme museli improvizovat, jak se dalo… Naše vedoucí výroby snad tisíckrát překopávala natáčecí plán a místy to byl jeden obrovský chaos a stres. Doufám však, že to na výsledku není vidět.

Hlavní roli skvěle ztvárňuje Milan Ondrík, kterého jste obsadil již v Evě Nové. Byl pro roli Milana vaší první volbou? Ostatně i postava se jmenuje stejně jako on.

Jednoznačně. Už při spolupráci na Evě Nové jsem byl velmi šťastný, že jsem ho mohl režírovat. Když jsem psal scénář k Budiž světlo, byl jsem už rozhodnutý, už jsem tam měl dosazeného Milana. Pro každého tvůrce je obrovská radost spolupracovat s někým, kdo má široký záběr. Milan ho má. Jsem rád, že v Budiž světlo má i humornou polohu. Nebo spíš polohu člověka, který se snaží být humorný. Myslím, že není jednoduché něco takového ztvárnit.

Zároveň tam měl velmi náročné scény, například potyčku, kdy otci rupnou nervy a po svém synovi vystartuje. Samozřejmě jsme na place litovali představitele Adama Františka Beleše, který dostával facky… Ale stejně těžké to muselo být i pro Milana – celé to vnitřně prožít, zpracovat a zahrát. On je velký bojovník, nikdy nic nevzdává. Když je potřeba scénu natočit ještě jednou, tak do toho hned jde. A vždycky naplno. Budu se opakovat, ale je to skutečně velká radost s takovým člověkem pracovat.

Jak se vám podařilo objevit mladého herce Františka Beleše, který ztvárnil klíčovou roli syna?

Hledání bylo docela těžké, a když se nakonec objevil student bratislavské konzervatoře František, bral jsem to jako malý zázrak. Na svých šestnáct let je velmi vyzrálý a v nejlepším slova smyslu zvídavý. Nejednou jsem se s ním bavil o jeho možné budoucí režisérské dráze. Každopádně se jedná o nesporný talent a doufám, že František má před sebou ještě mnoho velkých rolí.

Ústředním tématem filmu je současná rodina – jak vnímáte postavení rodiny v dnešní společnosti?

O tom se na Slovensku už pár let hodně diskutuje. Myslím si, že v masovém měřítku si lidé procházejí právě tou chladnou výchovou ze strany rodičů jako hlavní hrdina v našem filmu. Je prostě hodně rodičů, kteří svým dětem neumí říct, že je mají rádi, a neumí jim předat pocity bezpečí a lásky. A právě v dětském věku je přece důležité pociťovat až takovou univerzální celistvost se svou matkou, otcem a rodinou. Je to pouze můj osobní názor a můžu se samozřejmě mýlit, ale připadá mi, že jsem z generace, která se tuto chladnou výchovu snaží změnit.

Rozdíl v tom, jak byli vychováváni moji rodiče, prarodiče a generace před nimi, je totiž podle mě velmi minimální. Naše generace se snaží ten diskurz posunout někam jinam. A samozřejmě, že při tom dělá chyby. Věřím ale, že pokud se to podaří posunout, tak rozdíl v tom, jak bude své děti vychovávat moje dcera, bude mnohem znatelnější. Tohle téma mě hodně zajímá a do filmu se to samozřejmě promítlo.

Dalším z témat filmu jsou chlapecké mobilizující se party dokazující si sílu a terorizující okolí. Tématu vzestupu samozvané domobrany na Slovensku se ostatně věnoval i dokument Jana Geberta Až přijde válka…

Toto je velmi složité a hluboké téma na samostatný rozhovor… Například někteří mladí mají potíže s nahromaděnou energií (či testosteronem) a potřebují ji někde vybít – proto jsou tak populární posilovny, bojové sporty či military aktivity. Od provozování těchto aktivit v rámci zájmového kroužku je už pak jen krok k jejich přenesení do reálného života. Alfa samci v těchto skupinách pak ovlivňují slabší kusy toužící se zařadit a mít respekt – proto se tyto skupiny tak rozrůstají. Když jste mladý kluk a vaše vzory oblékají maskáče a nosí zbraň, je jen otázkou času, kdy maskáče obléknete i vy…  Navíc se tento trend objevuje i v současné slovenské politice a jedna nejmenovaná krajně pravicová parlamentní strana pořádá své vlastní tábory pro deti. Díky této propagandě musí zákonitě docházet k masovému ovlivňování dalších mladíků, se kterým je těžké něco dělat.

Ve filmu je poměrně nelichotivě zobrazena i slovenská katolická církev jako instituce napomáhající extrémismu…

Je nesporným faktem, že na Slovensku máme některé kněze, kteří otevřeně sympatizují s fašistickým Slovenským státem. Na YouTube můžete vidět videa, ve kterých kněží slaví společně s chlapci. Jsem si velmi dobře vědom toho, že film může vyvolat kontroverzi a že proti němu může vystoupit mnoho lidí. I přesto je však o těchto tématech důležité hovořit a vyvolat diskuzi.

Náboženství je určitá forma ideologie – náš farář ve filmu si myslí, že koná dobro, ale nazírá svět pouze přes svůj filtr. A přes tento filtr se dívá i na sebevraždu mladého kluka. A touto svojí optikou přispívá k tomu, že se některá podezření zametají pod koberec. Na venkově je kněz stále tou největší autoritou – co řekne kněz, je pro většinu lidí automaticky pravda.