Co je hlavním tématem vašeho nového filmu?
Je to film o rodinných vazbách a o tom, jakým způsobem se promítají úlety rodičů do života jejich dětí. On narušuje rodinu od začátku svým zjednodušujícím a puberťáckým pohledem na svět, ona ji v krizi naruší nevěrou, pak se to projevuje na jejich synovi a rodina se začíná rozpadat. Logicky to vyústí v tragédii a rodiče jsou vystavěni uvědomění si toho, co má na světě jakou hodnotu. Postav je tam víc, jsou ve středním věku a řeší to, čím dřív nebo později projde skoro kaţdý – jak se vyrovnat s vlastními chybami, udržet manželství, vyjít s vlastními dětmi a neztratit před nimi tvář. A taky je tu zobrazena moţná nějaká vyšší moc, která může i nemusí někdy zasáhnout.
Chybovat je lidské…
Ano. Jen je dobré v jisté chvíli dojít k tomu, že je důležité mít všechny vztahy v pořádku. Ať už jde o rodinu nebo své blízké, ale i lidi, se kterými se člověk potkává například při práci. Často něco takového není jednoduché a postavy v mém filmu proto hledají, jak některé vztahy změnit, napravit. Někdy může mít láska i jiné jméno, může se jmenovat odpovědnost, která je v konečném důsledku projevem té lásky. V tomto příběhu jsou vztahy pošramocené v rodině tím, že spolu její členové neumějí navzájem komunikovat, pokud není dobrý vztah mezi rodiči, těžko chtít po dětech opak. Samozřejmě to nemusí platit opačně a udržet dobré vztahy je největší úkol.
Proč se film jmenuje Čtyři slunce?
Ve filmu je jedna zásadní scéna, která se měla podle scénáře odehrát v zahrádkářské kolonii. Prošli jsme spoustu kolonií, když už jsme byli na sklonku dne utahaní, vešli jsme do poslední kolonie, kam už se mi ani nechtělo. Najednou jsme byli na kraji výkopové jámy, prášilo se tam, cítili jsme, že tam někde bychom mohli najít to místo a v tu chvíli jsme se ocitli u brány se čtyřmi zlatými slunci. Když po něčem člověk touží, může se to stát, název filmu jsem hodně řešil a najednou to bylo jasné.
Ve filmu se objevuje téma nějaké „vyšší moci“. Co je to za téma, které je tu zastoupeno postavou Karla, jehož hraje Karel Roden?
Karel je specifická odrůda šamana. V každé druhé vesnici můžeme podobného šamana najít a je určitě těžké rozlišit, kdo své šamanství předstírá, kdo je jen šarlatán a kde je něco víc. Já to rozlišovat neumím. Je tedy na hraně myslet si, jestli Karel není docela obyčejný blázen, tuto pochybnost můžeme mít. Jak já jsem tuhle postavu zamýšlel, tak vím, že ačkoli ani Karel svému úkolu nerozumí, svým cítěním je odhodlaný „léčit“. Samotný příběh by měl tuto jeho touhu potvrzovat.
Na jednu stranu, pokud na to přistoupíme, postava šamana, kterou hraje Karel Roden, cítí touhu pomáhat, na druhou stranu má problémy ve vztahu ke své vlastní ženě…
Šamanství neznamená umět pomoct si sám sobě. Ambivalentní pocity z té postavy jsou v pořádku. Chtěl jsem, aby od opravdu prvního až do posledního záběru divák tápal a bavilo mě si s tou postavou pohrávat. Teprve poslední záběr by měl prozradit můj záměr.
Znovu jste do svého filmu obsadil Annu Geislerovou, která ztvárnila jednu z hlavních postav ve filmu Štěstí. Myslel jste na ni ve chvíli, kdy příběh vznikal na papíře?
Snažím se dlouhodobě sledovat české herečky, se kterými bych rád pracoval. Když jsme dělali Štěstí, Anča hrála extrémní postavu a byla to ještě holka, která neměla zkušenosti s mateřstvím. Od té doby se proměnila v ženu, což byla výzva dopracovat se k jinému výrazu ženství. Kromě toho, že mám Anču rád a je to úžasná herečka, je to také inteligentní osoba. Dostal jsem od ní během natáčení hezký dárek. Točili jsme třetí klapku, myslel jsem si, že už se to formuje a najednou ona i její filmový syn začali říkat jiný text. Anča tu scénu dotvořila způsobem, který zafungoval a já mám tuhle vysokou hereckou a emoční inteligenci rád. Postava Jany, kterou tu hraje, je velmi náročná. Drží rodinu na svých bedrech, má neschopného chlapa a musí to táhnout, pak najednou sama selže, začne jednat amorálně, sama sebe překvapuje. Přestože je to prostá holka z pošty, je tam pořád ta vysoká emoční inteligence, zahrála to velmi pravdivě.
A jak jste se dostal k první spolupráci s Jaroslavem Pleslem?
Tuhle postavu jsem hledal nějaký čas a bylo více kandidátů. Jarda Plesl mě zaujal v Mužích v říji, ale neznal jsem ho. Naše první setkání proběhlo na festivalu v Karlových Varech, přišel tam jako uhlazený intelektuálek, hezky vyslovoval a vůbec mi neseděl do role, o kterou tu jde. Pak jsem ho potkal ten samý den večer a zjistil jsem, že ten člověk je najednou úplně jiný a musí mít v sobě nějaké běsy, které jsou předpokladem pro tu postavu. To jsem si potvrdil na hereckých zkouškách, když jsem ho viděl vedle Anči a přesvědčil se, že umí najet na tu fotrovskou rovinu, všechno dohromady začalo fungovat.
Kvůli své postavě si musel Jaroslav Plesl nechat zarůst tvář vousem, vy jste šel do toho s ním a na konci natáčení jste na tom byli oba s vousy podobně – zarostlí. Proč?
Také to s ním byla má nejhorší zkušenost od začátku kariéry. Když jsem se pro něj rozhodl, řekl mi, že má ve stejné době natáčet s Davidem Ondříčkem. Jsem s Davidem kamarád, oba jsme byli rádi, že máme Jardu Plesla, všichni jsme se snažili udělat maximum pro to, aby Jarda mohl natáčet oba filmy. Smířil jsem se s tím, že bude mít Jarda v mém filmu nalepené vousy. Když se blížilo natáčení, uvědomoval jsem si čím dál tím víc, že točíme chronologicky a pokud naší postavě nebudou vousy ve filmu dorůstat, nebude to fungovat. Tuhle chybu jsem začal řešit pět minut po dvanácté. Jarda se musel rozhodnout a nebohý David Ondříček byl na poslední chvíli vystavený tomu, že musel Jardu přeobsadit. Naštěstí nakonec obsadil Davida Švehlíka a já jsem si nechal růst během natáčení vousy společně s Pleslem.
Obsadil jste znovu neherce, to už jste v minulosti udělal například ve Venkovském učiteli. Je to nějaký záměr?
My jsme hledali na konzervatoři, ale zároveň jsme objížděli učňáky, kde vždycky najdeme někoho fantastického. Tentokrát Marka Šáchu. Dokonce přijel pozdě na zkoušku, nechtěl jsem už čekat, byl jsem nervózní a pak přijel tenhle kluk a začal to rovnou sekat. Velký talent, který hrál napoprvé ty nejtěžší scény, byla to radost. Už před natáčením jsme byli připravení a neměli jsme pochyby o tom, že je herecky výborný. Když je člověk osobnost, dá se s ním pracovat stejně jako s herci, ta práce se v ničem neliší.
Jak došlo k obsazení Jiřího Mádla do role punkáče Jerryho?
Rok před natáčením začal asistent režie objíždět punkové festivaly a natáčel si punkáče, kteří před ním utíkali v domnění, že je to nějaký policajt. Nakonec všem těm klukům chybělo sebevědomí a nenašli jsme nikoho, kdo by měl v sobě takovou sílu, jakou měla mít postava Jerryho. Producenti z Negativu si pak vzpomněli na Mádla, o kterém jsem věděl, že je to velký herec, viděl jsem ho v Dětech noci. Je to herec poctivák a to já mám rád. Začal na roli pracovat hned, když poprvé přišel. Soustředil se na to, že Jerry nemá vlastního tátu, působí tak mezi svými vrstevníky jako suverén a přitom respektuje otce svého kamaráda. Chová se k němu jako k vlastnímu tátovi a tím to vystihl. V Jirkově interpretaci získává Jerry sympatie u diváka, Jirka za tu postavu bojoval. Je to role v druhém plánu a o to je to pro herce náročnější, Jirka vybudoval velký oblouk té postavy s elegancí.
A Klára Melíšková a Igor Chmela..?
Postavu učitele, kterou hraje Igor Chmela, jsem hledal dlouho. Pro mě je Chmela jasný sympaťák a zdál se mi nakonec ideální pro postavu, která mi vůbec sympatická není. Potřeboval jsem tam herce, který to ustojí a dá té postavě šanci, než ji odbouchne scénář. Ušlechtilost Chmely byla v kontrastu s rámcem té postavy. Klára Melíšková má z nás všech nejblíže k tomu šamanství, je těmto věcem otevřená a hrála tak šamanovu ženu s velkým pochopením. Mrzí mě, ţe zrovna tahle postava nedostala větší prostor a je záměrně nedokončená, ale věřím, ţe je to tak v rámci našeho příběhu správně.
Inspiroval jste se pro tento film nějakým skutečným příběhem?
Každý film, který jsem dělal, je směsice fabulací, představ a reálných zážitků. Nestanovuju si dopředu žádný koncept, snažím se z námětů, které se mi honí hlavou, vybrat to, co má největší sílu a obsah. S každým filmem hledám svůj styl, ale nakonec se ocitám v dramatickém příběhu a cítím, že už to bude můj osud. Život je dramatický, patří k němu i složité věci, momentálně mě to táhne tímhle směrem a není důvod se tomu vyhýbat. Přesto si myslím, že tenhle film je ze všech mých filmů nejhumornější.
