Film vznikl podle stejnojmenného scénáře Děti noci, oceněného v roce 2005 v rámci Českého lva Cenou Sazky, do jaké míry zůstává výsledná podoba filmu věrná tomuto scénáři?
Původní scénář a výsledná podoba filmu se asi pokaždé liší. Změny nastávají už od počátku, prvotní představa je nahrazována skutečností. Něco ovlivnit můžete, něco ne, je to docela napínavé, jak si film žije vlastním životem.
Irena Hejdová ve scénáři krásně popsala atmosféru noci, místa, vnitřní pocity Ofky. Já jsem měla potřebu scénář rozšířit v čase, více zkonkretizovat, trochu rozvlnit dramatickou linii. Moje původní představa o filmu byla syrovější a soustředěná hlavně na Ofku. Během natáčení a ve střižně pak začala vyvstávat rovina vztahu Ofky a Ubra, která mi připadala silná a zajímavá, takže jsme se jí nebránili.
Bylo těžké najít pro roli hlavní hrdinky herečku, nebo jste měla o obsazení Marthy Issové jasno od začátku? Vnesla podle vás do filmu něco „svého“?
Pro Marthu Issovou jsem se rozhodla velmi brzy po přečtení scénáře. Zdálo se mi, že je to role pro ni a zároveň i ona je pro Ofku to nejlepší obsazení. Navíc jsem si už dlouho říkala, že Martha by se měla objevit ve filmu v jiné než vedlejší roli. Je mi vlastně divné, že ji někdo neobsadil už dříve.
Mám ráda její herectví, působí velice přirozeně, civilně, dobře se s ní pracuje. A je hezké být v její blízkosti. Každý natáčecí den nás občerstvovala dobrou náladou, nechápu, kde ji brala, protože ona na rozdíl od ostatních měla ještě navíc divadelní představení i zájezdy a musela být z nás všech nejvíce unavená.
Do filmu Martha vnesla něco ze své laskavosti až láskyplnosti, která ovlivnila třeba Ofčin vztah k rodičům, původně více odtažitý, celkově Ofku zjemnila.
Navenek se zdá, že Děti noci jsou především výsledkem práce ženského kolektivu – vy, scenáristka, producentka Kateřina Černá, střihačka Tonička Janková a hlavní hrdinka Martha Issová. Ovlivnil tento fakt nějak samotný film?
Tato otázka se nabízí, stejně jako otázka, jestli se jedná o ženský film – nevím, na to si musí odpovědět každý sám. Nevšimla jsem si, že bychom byly v ženské převaze. Mohu říci jen to, že ženské postavy jsou mi přirozeně bližší, více jim rozumím, chápu jejich pohnutky, jednání. Na rozdíl od mužů. Jak uvažují, na co myslí, nevím, znám jen „výstupy“.
Velkým hereckým překvapením je určitě Jiří Mádl v roli Ubra…
Jirku jsme pozvali na casting asi až ve čtvrtém kole, prostě nás dříve jeho jméno nenapadlo. Chvíli jsem váhala, i když byl nejlepší, měla jsem pocit, že herec pro roli Ubra musí být sám trochu outsider, mimoň, což Jirka není. Nějak mi nedošlo, že tu roli je možné zahrát. Jirka už se mnou lehce ztrácel trpělivost, ale dobrá věc se nakonec podařila.
On působí, že nehraje, že to má všechno od přírody. Tak jednoduché to jistě není, měl svou roli promyšlenou do posledního detailu. Jirku určitě také lákalo, že se bude moci proměnit, těšil se, jak bude k nepoznání, vymýšlel si způsoby, jak Ubra fyzicky i psychicky pojmout. V roli Ubra má třeba úplně jinou chůzi, takovou jakoby vykloubenou z kyčlí. Prostě Jirka byl Ubr.
Jak vás napadlo obsadit do role matky hlavní hrdinky Ofky, její skutečnou maminku Lenku Termerovou?
Když jsem přemýšlela o obsazení matky, chtěla jsem, aby si byly s Ofkou aspoň trochu fyzicky podobné. Pak mi došlo, že nejlepším a jediným řešením bude obsadit skutečnou maminku Marthy, herečku Lenku Termerovou. Podobné si sice příliš nejsou, ale její matka to je a basta. Lenka je dobrá herečka a navíc na plátně neokoukaná. Myslím, že společná scéna Marthy a Lenky z koupelny patří k nejsilnějším momentům filmu.
Ráda bych ještě vyzdvihla další herce – aspoň Davida Novotného v roli Edy – Ofčina švagra a zároveň majitele nonstopu, nedalo se odolat jeho improvizacím, Eda je nakonec ve filmu nečekaně vtipný a zábavný.
Hlavní hrdinka Ofka si ve filmu kreslí, vy sama jste vlastně výtvarnice, animátorka. Existuje mezi Ofčinými kresbami a vámi nějaké propojení?
Ofka si ráda kreslí, ale asi tak jako si kreslí mnoho jiných lidí, nedříme v ní žádný převratný talent, kreslí si jen tak, pro sebe. Bylo pro mě těžké najít styl kreseb, aby působil dostatečně zajímavě a přitom stále zůstal „amatérský“. Inspirací pro mě byly nakonec kresby naší scenáristky Irenky, která, jak musím podtrhnout, kreslí velmi dobře, přesto je v jejím stylu něco nepoučeného, svěžího. Protože bylo potřeba zaplnit všechny stěny Ofčina pokoje, velkou část kreseb nakonec dodala Markéta Poislová. Její obrázky a koláže jsou krásné, trochu nám vrhají na Ofku více talentu, než měla původně mít, ale i to patří k těm mnoha přirozeným změnám, na cestě od scénáře k filmu.
Film se odehrává v současné době v nejrychleji se rozvíjející pražské čtvrti Karlín. Snažila jste se nějak zaznamenat tento vývoj, jakou roli hraje ve filmu prostředí této čtvrti?
Karlín v době natáčení už nebyl Karlínem z doby, kdy Irena psala scénář. Tato čtvrť se mění velice rychle, dnes je opět jiná, stále více „in“. Je upravenější, ztrácí ovšem trochu autenticitu. Stále je to ovšem zajímavá část Prahy, zajímavě symbolizující dnešní dobu: na jedné straně nádherný starý viadukt, pro filmaře tak úchvatné staré fabriky, pavlačové domy, to vše prorostlé moderními skleněnými budovami kanceláří, novými developerskými komplexy. Stejně jako v životě Ofky, všechno se mění a nic už nebude tak jako dříve, ať se nám to líbí, nebo ne.
Rodina Ofky žije v bytě, ve kterém jste žila donedávna vy osobně. Byla pro vás skutečnost, že jste natáčela v tomto bytě v něčem podstatná, jak se vůbec tenhle byt do vašeho filmu dostal?
Ve filmu prochází byt Ofky a její rodiny stádiem stěhování, očekáváním brzkého přesunu do nového bytu. Nic už se neopravuje, vše funguje na čestné slovo. Na konci jsou místnosti prázdné.
Vzpomněla jsem si, že náš byt, který jsme opustili půl roku před natáčením, je stále prázdný, dům čekal na rekonstrukci. Navíc jsme mohli použít i další byty v témže domě jako zázemí i pro byt Míry.
Bylo pro mě zvláštní, opět se tam vrátit a naše staré pokoje znovu zabydlovat pro účely natáčení. Občas mě dojaly některé detaily spojené s životem naší rodiny, babičky, která tam žila 100 let. V cizím, neutrálním bytě bych to měla asi jednodušší, takto jsem měla pořád pocit, že štáb hostím ve svém bytě. Ale myslím, že tímto natáčením jsem kapitolu starého bytu, tedy i dřívějšího života, už konečně uzavřela.
Kdo si myslíte, že by měl film Děti noci vidět, a co cítíte vy, když se na film díváte?
Přiznávám, že film Děti noci mám ráda. Nemám teď na mysli jakékoliv hodnocení filmu, ale ráda se dívám na Ofku, na Ubra. Jsem do obou platonicky zamilovaná. Ne do Marthy a do Jirky, ale do jejich filmových postav. Oba jsou takoví mimozemšťané, ztracení v době, v čase, cítím k nim ochranitelské sklony. Doufám, že vzbudí i sympatie diváků. Diváků zklidněných, citlivých, vnímajících, ty ostatní možná film mine.
