Ako ste sa dostali ku príbehu Ivety Korčákovej? Prečo vás to zaujalo?
V polovině devadesátých let se mnou ve stejném ročníku na FAMU studoval velmi talentovaný Slovák Stano Kunda. Točil zvláštní, intenzivní filmy, pro které ale na tehdejší katedře režie nenacházel mnoho pochopení… V rámci malého ročníkového cvičení natočil také dvouhodinový materiál – statický rozhovor s vizonářkou Ivetkou, která po skoneční zjevení byla v noviciátu. O Litmanové jsem nic nevěl, ale viděl jsem to u něj ve střižně a byl jsem tím naprosto fascinován. Se Stanovým vědomím jsem si tenkrát zkopíroval celý hrubý materiál na VHS a několikrát jsem ho při různých příležitostech promítal. Kazeta se mi pak ztratila a jak jsem později zjistil, ztratil se i originál celého materiálu. Jedna kamarádka si ale moji kazetu zkopírovala a před čtyřmi lety ji našla. V ten moment jsem cítil potřebu vrátit se k tomu hlouběji a začal jsem na tom pracovat. Ivetčin život procházel řadou změn, takže to byla dobrá chvíle. Našel jsem i Stana Kundu, který se na řadu let filmu vzdálil – i když právě nyní připravuje po dlouhé době natáčení svého filmu – a on zase vypátral lepší VHS kopii původního materiálu, ze kterého jsme také kousky ve filmu využili. Nejpodstatnější ale bylo rozhodnutí Ivetky přistoupit na záměr ukázat světlo v její zkušenosti, i stín který toto světlo vrhá, její důvěra, že to nebude zneužito.
Ako ste sa skontaktovali s Ivetou Korčákovou? Ako vás prijala?
Nejprve jsem našel kontakt na její rodinu, bylo to v době, kdy Iveta už odešla ze společenství a pracovala v Německu, jako pečovatelka o staré lidi. Když jsem její mamince řekl o co mi jde, nejdřív mi ani nechtěla dát kontakt, pak mi po poradě se sestrou dali její telefon – ne adresu – později jsem tuto obezřetnost pochopil… Něco přes půl roku jsem jí telefonoval, posílali jsme si knížky a filmy a jednoho dne mi řekla, abych přijel do Litmanové, že tam bude na výročí zjevení. Strávili jsme spolu velmi intenzivní týden a na jeho konci bylo jasné, že do toho spolu jdeme.
Súhlasila ihneď s natáčaním alebo ste ju museli presviedčať?
Jak plyne z výše řečeného, dlouho to zvažovala, v Litmanové mě také nechala „prověřit“ svým snoubencem, přáteli a chtěla znát i stanovisko přešovského tehdy biskupa Babjaka, se kterým jsme se spolu sešli. Všichni se nakonec ukázali být velkorysí a přes pochybnosti, vyplývající mimo jiné z pochopitelné otázky, proč by nějaký „nekatolík z Prahy“ měl mít o události z Litmanové vážný zájem, Ivetce její rozhodnutí nerozmlouvali. Katku, druhou vizionářku, se mi ale přesvědčit nepodařilo.
Keď ste začali natáčať dokumentárny film o zjaveniach v Litmanovej, aké ste mali predstavy? Tušili ste, že to vyjde nakoniec tak, ako to vyšlo?
Natáčení bylo plné překvapení a zvratů, jak to u dokumentu tohto typu bývá, ale řadu věcí bylo možné koncipovat na základě rešerší a archivů, kterých mezi lidmi existuje obrovské množství – ve filmu jsme vlastně využili jen zlomek, z materiálu Stana Kundy a z videozáznamů Litmanovské fary, se kterými pracuje také církevní komise, zkoumající povahu zjevení. Taky jsme to řadu měsíců stříhali, ale navzdory pomalosti to rostlo pod rukama dost organicky.
Myslíte si, že sa Panna Mária naozaj zjavila na hore Zvir?
Věřím Ivetčině duchovní zkušenosti.
Je podstatné, či sa tam skutočne Panna Mária zjavila alebo je dôležitejšie to, že sa tam ľudia stretajú a modlia?
Myslím, že to nejde rozdělit, bez té události by to místo asi neexistovalo, ale současně myslím, že jakýkoli podnět, který člověka vede k vnitřnímu usebrání, má svojí hodnotu.
Časopis IN! vás označil ako „neveriaceho režiséra“. Iveta o vás povedala: „Když jsem ho poznala, viděla jsem, že ten film je součástí jeho osobního pátrání, a přišlo mi to skvělé.“ Ešte stále hľadáte? Alebo ste už našli?
Nevím, jestli to označení neprozrazuje, jak se někteří katolíci dívají na své nepraktikující spoluobčany 🙂 Představa, že by náš svět neměl hlubší založení mi přijde absurdní = jsem věřící. Druhá věc je institucionální, respektive rituální stránka víry. Jakkoli mám k církvi mnohé sympatie a vnímám, co přináší mnohým z těch, co její cestu praktikují, vstoupit do tohto prostoru není věc rozhodnutí a vlastní vůle – tak, aby to bylo vnitřně pravdivé. Mimo to, že jsem k životu v církvi nebyl od mala vychován, jsem hodně svobodomyslný a nedokážu se ztotožnit s tím, že církev je na jedné straně velice autoritativní v řadě otázek stran mezilidských vztahů, ale – alespoň tak se mi to jeví – na druhé straně to nevyvažuje stejně intenzivní citlivostí pro otázky sociální a ekologické, které řadu problémů dnešního světa zakládají… Když jsem o svém vztahu k církvi mluvil s Tomášem Halíkem, kterého si velmi vážím, říkal mi, že sám vnímá, že se církev často obrací především k lidem, kteří – obrazně řečeno – už překročili práh, už jsou v kostele. Ale že kostely, a vatikánský Svatopetrský dóm obzvlášť, jsou koncipovány tak, že k nim patří také náměstí, i tam stojí lidé, kteří se ke kostelu nějak vztahují, třeba k němu pomalu přicházejí. To naprosto zarezonovalo s mojí zkušeností – jsem člověk na náměstí. V každém případě jedno z témat, nad kterým uvažuji pro další film, je otázka konverze, v nejširším smyslu.
Čo vám osobne dala skúsenosť s natáčaním tohto dokumentu? Zmenilo vás to v niečom?
Byla to hluboká zkušenost, podrobněji nemá smysl o tom mluvit, je to nepřenosné.
Kým je pre vás Panna Mária? Zblížili ste sa? Modlíte sa niekedy k nej?
Pro několik mých předků byla velmi důležitá, myslím, že jsem to alespoň trochu pochopil a pocítil, stala se součástí mého duchovního života, jestli to tak můžu říct.
Jan Paulas z Katolického týdeníka napísal o atmosfére počas premietania filmu: „Když se rozsvítily světla, v nabitém sále zazněl nejdřív dlouhotrvající potlesk a poté se obecenstvo jako mávnutím proutku změnilo v citlivé diváky.“ Ako vnímate atmosféru na projekciách? Prekvapuje vás, že publikum takto kladne prijalo váš dokument?
Ne, že bychom necítili, že film se vcelku podařil, ale intenzita projekcí byla poměrně nad očekávání. Myslím, že vedle samotného tématu a jejího zprostředkování Ivetkou lidi fascinuje a inspiruje také její odvaha k takové otevřenosti.
Jsem taky velmi rád, že se film – na poměry dokumentu – drží dost dlouho v kinech, kde se dokáže divákům otevřít nejlépe. Na Slovensku poběží dokonce z filmových kopií, které se podařilo díky slovenskému distributorovi vyrobit, což přináší z hlediska kvality obrazu i zvuku ještě úplně jiný zážitek…
Ako vznikol názov Ivetka a hora?
Měl trochu vývoj, ale jak už jsem došel k němu, bylo jasné, že je to on. Pak ještě existuje kratší, televizní verze filmu, která obsahuje asi 40 minut shodného a 20 minut jiného materiálu a ta se jmenuje Panna Marie, Ivetka atd.
Počítali ste s tým, keď ste začali natáčať dokument, že sa vám podarí napríklad „exkluzívne“ natočiť Ivetkine zásnuby a svadbu?
Začali jsme točit krátce poté, co se Ivetka s Rasťou domluvili, že se vezmou, takže s tímto jsme počítali, novomanželé také alespoň nemuseli shánět svatebního kameramana.
Kde teraz žije a pôsobí Ivetka Hudáková? Stali sa z vás priatelia? Chcete byť ďalej spolu v kontakte?
Ivetka žije se svým manželem v Anglii, kde si vydělávají nějaký základ do života a Ivetka na studia. Hodně jsme se sblížili a věřím, že nám to vydrží.
(c)Matúš Demko, Denník Postoj
