Jak se vaří dějiny

Jak vznikl nápad na film Jak se vaří dějiny?

Ten projekt přišel z ničeho nic. Po filmu Ladomírské morytáty a legendy, Most Márie Valérie a 66 sezónách jsem se už nechtěl vracet do minulosti a dělat film o dějinách. Najednou přišel nápad na projekt o vojenských kuchařích. Chtěl jsem udělat film o jídle a vaření, ale důležitou roli v něm opět hrají dějiny.

Proč jste chtěl mluvit o dramatických dějinných událostech právě prostřednictvím kuchařů a ne skrze vojáky nebo politiky?

Na počátku byl nápad, že natočím film o vojenských kuchařích, kteří nějak mohli ovlivnit dějiny. Od první chvíle jsem uvažoval nad širším kontextem. Vymýšlel jsem i různé obrazové souvislosti. Zapisoval jsem si nápady, jak vařením nahradím ilustrační archivní záběry. Že například mletím masa mohu vyjádřit válečné ničení. Samozřejmě, konkrétní podoba propojování jednotlivých prvků vznikla hlavně v průběhu rešerší a natáčení.

Nebylo příliš velké riziko vsadit na rozhovory s kuchaři a doufat, že odhalí i část dějin? Co kdyby byly jejich výpovědi strohé a nezáživné?

Když jsem se do projektu pouštěl, nepřemýšlel jsem o tom, jestli to skončí nudně. Byla ve mně jedině obrovská zvědavost. A kuchaři, kteří byli ochotni mluvit, to brali jako výzvu. Nápad se jim líbil, takže jsem měl dobrou výchozí pozici. Nejčastěji jsem se jich ptal, jestli mohli vařením formovat morálku vojáků, protože morálka vojáků ovlivňuje jejich výkon, a tedy i průběh bitev a zároveň dějiny. Samozřejmě, nudných výpovědí bylo dost, to se stává. Ale těch zajímavých bylo mnohem víc.

Jak se kuchaři stavěli k vašim otázkám? Byli ochotni o nich přemýšlet, nebyli podezíraví?

V průběhů rešerší jsem se setkal asi se 106 kuchaři a pouze v šesti – sedmi případech rozhovory nikam nevedly. Stovka kuchařů měla zajímavé příběhy a já jsem těm lidem kladl otázky, o kterých nikdy v životě nepřemýšleli. Byl to dialog v tom nejhezčím smyslu slova. Oni byli mými otázkami potešeni a dál je rozvíjeli.

Dají se odlišit reakce kuchařů s odhledem na jejich národnost?

Zjistil jsem, že národní stereotypy absolutně fungují. Tak, jako národní kuchyně definuje národ. Nejvíc kuchařů jsme měli v Německu, bylo jich asi 25. A téměř každý z nich se připravil dopředu. Němci byli přesní, měli body, které si před našim setkáním sepsali a postupovali podle nich. Až potom, co jsem probrali tyhle body, jsme mohli přistoupit k osobnějším rozhovorům. Narozdíl od Maďarů, kteří nás vždy nejdřív nakrmili a až potom jsme si mohli začít povídat. Nemluvě o Srbech, jejichž důvěru jsem si musel získávat dlouho, ale potom byli velmi přátelští.

Jak jste reagoval v případě překvapivých odpovědí?

Překvapila mě například odpověď chorvatského kuchaře, který odmítl vařit se Srbkami. Je to silný nacionalista, se kterým nemohu souhlasit, ale je to přímý člověk. Myslel jsem si, že náš rozhovor ukončí ve smířlivém duchu a přistoupí na nápad, že připraví jídlo se srbskými kuchařkami. Odmítl  a já jsem to bral jako nacionální princip. Moje žena však považuje za klíčové to, že jde o muže. Srbské kuchařky podle ní byly vstřícnější, protože jsou to ženy. A ženy udržují oheň, jsou to matky a konečně i kuchařky, které dají najíst Srbům i Chorvatům, protože život musí jít dál.

Který kuchař na vás zapůsobil nejvíc?

Pro mě byl nejzajímavější Němec, který vyprávěl příběh o tom, jak odmítl dát umírajícímu děvčátku trochu cukru, protože mu to nedovolovaly předpisy. Tuhle historku nám řekl jen náhodou, a z jeho strany to byla velká sebereflexe. Právě tohle mám na dokumentárním filmu rád – že posouvá i protagonisty samé. Najednou nám jeden člověk vypověděl příběh, který začal jako malá anekdota a skončil jako velká metafora o tragédii války.

Naplnili tedy protagonisté vaše představy o atraktivních příbězích?

Kromě několika případů naplnili moje představy zcela. Mnohokrát je dokonce překonali a přinesli něco překvapivého a nového. V každém příběhu je nějaký bonus, dárek, který jsem od protagonistů dostal.

Dělal jste průzkum i mezi slovenskými kuchaři?

Ano, ale museli jsme udělat přísný výběr materiálu, který použijeme, protože film se nedal natahovat donekonečna. Na Slovensku nás zajímala 50.léta a normalizace, ale nakonec jsme upřednostnili rok 1956 v Maďarsku a rok 1968 pohledem Rusky v Česku. Se Slováky jsme tedy nenatáčeli.

Proběhlo natáčení nového filmu hladce, anebo s problémy?

Všechno proběhlo se všemi myslitelnými problémy, kterých bylo nespočet. Ten film byl v první řadě šíleně drahý. Jeden výlet do Ruska, kde jsme natočili paní v jedné místnosti, měl rozpočet celého filmu Ladomírské morytáty a legendy. Letenky, povolení, úplatky vojenským hodnostářům, abychom mohli natáčet ve vojenských prostorech, to všechno bylo drahé a komplikované. Ale nakonec převážila radost z fungujícího nápadu, ze setkání s protagonisty, z natáčení, ze splněného snu. Tu klučičí radost jsem začal ztrácet až při zařizování slovenské kinodistribuce filmu.