UŽ VE SVÉM PRVNÍM CELOVEČERNÍM SNÍMKU KAMENNÉ SRDCE JSTE DOKÁZAL, ŽE SE NEBOJÍTE PRACOVAT S VELMI MLADÝMI HERCI. CO VÁS NA TOM TAK ZAJÍMÁ?
Příběhy o dětech a mládeži mě zajímaly vždycky, už v době, kdy jsem začal točit krátké filmy, včetně oceňovaného snímku Údolí velryb. Mí protagonisté jsou vždycky mladí, jsou to buď děti, nebo teenageři. Nejspíš to bude hlavně proto, že moje dětství bylo velmi akční a bouřlivé.
V té době žijete v podstatě ve vlastním světě, kam dospělí nemají přístup. Mohou nahlédnout dovnitř, ale nikdy nevidí všechno, kdežto dítě se dívá zvenčí na svět dospělých. Ocitá se na pomezí dvou velmi odlišných realit a já si toho byl jako kluk dobře vědom. Dospělí prakticky netušili, co se odehrá- valo v našem životě. Slyšeli jsme: „Jsi ještě kluk, nemůže to být nic vážného.“ Ale pro nás to vážné bylo. Když píšu, vrací mě to zpátky do dětských let, do mého tehdejšího uvažování a způsobu mluvy. Je to vlastně nesmírně zábavné. Na place si potom musím připomínat, abych se držel tohoto úhlu pohledu a díval se na věci tak, jak by to dělal teenager. Je to velmi důležité životní období, kdy – často úplně poprvé – zažíváte všechny ty velké emoce. Učíte se zvládat vše dobré i špatné, co život přináší.
JAK PRACUJETE S HERCI NA ZAČÁTKU NATÁČENÍ?
Když jsem točil Kamenné srdce, jeden z chlapců zvolil přístup metodického herectví a zůstával v roli i mimo natáčení. Bylo to trochu děsivá podívaná. Museli jsme mu pomoct, aby se znovu stal sám sebou, proto jsem byl tentokrát skutečně ve střehu. Dával jsem pozor, aby se herci mimo plac nechovali jako filmové postavy, aby jeden druhému nedělali naschvály. Bylo nutné tyto dvě věci oddělit.
Když se potkáme poprvé, mladí se vždycky předvádějí. Mluví tak, jak si myslí, že to od nich očekáváme. Ale já chci, aby mí herci byli sami sebou. Nechávám je, aby byli teenagery i před kamerou. Je to zajímavá zkušenost, protože člověk současně potřebuje vystupovat jako autorita a musí být schopen říct: „Hele, nech toho a chovej se slušně.“
Co se týče pohybu, tam je prostor pro improvizaci, ale repliky jsou jasně dané ve scénáři a každá scéna má svůj účel. Dal jsem jim svobodu reagovat po svém, využít posunků a gest, s kaž- dou scénou si pohrát. Díky tomu mohli pokaždé vymyslet něco nového a vzájemně se překvapovat. V tomhle věku je člověk velmi zranitelný. Ale přesto jsou některé postavy ve filmu velice složité, což platí i pro šikanovaného chlapce, který se potýká s problémy ve škole i doma.
S klukem (Áskell Einar Pálmason, pozn. aut.), který ho hraje, jsme to hodně rozebírali. V civilním životě je velmi upovídaný a nejdřív mu dělalo starosti, co si o něm lidé pomyslí. „Všichni si řeknou, že jsem takový i v reálu,“ říkal s obavami, ale potom jsme si povídali o tom, že takoví chlapci existují a v jaké se oci- tají situaci, a on si uvědomil, že je ta role důležitá.
Když obsazuju děti nebo dospívající, je pro mě důležité najít vnitřně vyrovnané herce. Hraní v takovém filmu je extrémní zku- šenost a člověk je pod značným tlakem, to k tomu prostě patří. Vysaje to z vás všechnu energii, musíte si s tím umět poradit, a proto je také zásadní mít dobrý systém podpory.
JAK PŘISTUPUJETE K SEXUÁLNÍM SCÉNÁM, ZEJMÉNA S OHLEDEM NA VĚK VAŠICH PROTAGONISTŮ?
Byl jsem rád, že jsme měli pro tyhle účely koordinátorku. Díky jejímu postupu se herci necítili obnažení před zraky okolí. Bylo to výtečné. Je to něco nového, ale člověk má pocit, že to u filmu mělo být odjakživa.
K intimním scénám je potřeba přistupovat jako k taneční choreografii. Všechno to proberete, pohyb za pohybem, herci se musí naučit nazpaměť, co udělají a jak zareagují. Povídáte si o tom, aby se nikdo necítil nepříjemně. Nesmí tam být nic, co předem nečekali. Ve chvíli, kdy přistoupíte k vlastnímu natáčení, musí vědět o každém kroku. A nenutím je opakovat scénu pořád dokola, protože takové opakování může být samo o sobě dost traumatické.
VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY SE VYZNAČUJÍ JISTOU MÍROU KRUTOSTI: JE V NICH BOLEST, ZKLAMÁNÍ. ALE DOSPĚLÍ JSOU VŮČI TOMU BUĎ NAPROSTO NETEČNÍ, NEBO NEJSOU SCHOPNÍ POMOCT.
Snažím se ukazovat věci tak, jak je znám ze života. Současně jsem zažil i mnoho krásného a vtipného. To se v mých filmech také objevuje.
Je namístě zdůraznit, že když vidíte, jak se kluci nebo mla- díci chovají agresivně nebo vykazují známky „toxické maskuli- nity“, měli byste si uvědomit, že pro to mají nějaký důvod. Není pravda, že se tak narodili. Jen jsou nucení čelit problémům, které by ve svém věku řešit neměli, tak kolem sebe kopou. Ještě jako mladý muž jsem se bál narazit na partu šestnáctiletých kluků, protože jsem si pamatoval, jak jsme se v tom věku chovali my, jak jsme byli nebezpeční.
V KRÁSNÝCH BYTOSTECH HRAJÍ ROLI I NADPŘIROZENÉ SÍLY, COŽ JE DOST PŘEKVAPUJÍCÍ. JAK S NIMI PRACUJETE?
Tyhle věci jsou součástí islandské kultury. Mluvíme o tom, co se nám zdá, zejména se svými nejbližšími, a mnozí z nás věří, že lze předpovědět budoucnost. To se považuje za normální. Když si o tom začnete povídat s kamarádem nebo kamarádkou, určitě bude znát někoho, kdo
například věští z kávové sedliny. Jestli si myslíte, že je to nějaké „new age“ nebo hipísácká záležitost, pak vězte, že stejně se chovají ředitelé velkých firem, jen to drží víc pod pokličkou.
Pamatuju si, že mí rodiče se tím hodně zabývali. Opravdu těmhle věcem věřili. Jako teenager jsem to považoval za hlou- post. Ale později jsem se k tomu vrátil, začal jsem si všímat, jaké se mi zdají sny, začal jsem naslouchat své intuici. Teď je to sou- částí i mého života. Díky svým snům vím věci, které bych jinak nevěděl.
Snažil jsem se to pojmout rafinovaně. Nechtěl jsem, aby motiv nadpřirozena dominoval celému příběhu, ale současně jsem si přál, aby v životě filmových postav představoval významný prvek. Šlo o nalezení rovnováhy. Občas to ve filmu vidíte, například v Biutiful Alejandra Gonzáleze Iñárrita. Velmi mě zaujalo, když jsem viděl, jak to pojednal – bylo mi to doo- pravdy blízké. Působilo to normálně, zcela přirozeně. Jsem také fanouškem Rodiny Sopránových, a když si ten seriál pustím dnes, všímám si, jak často sní Tony o věcech, které se mají stát. Musel to psát někdo, kdo s tím měl osobní zkušenost. Tyhle věci se dějí častěji, než si myslíme, jen o tom neradi mluvíme, pro- tože nechceme být za podivíny. Ale stává se to v každé rodině – taková je alespoň moje teorie.
POČÍTÁTE S TÍM, ŽE SE I V POZDĚJŠÍM VĚKU BUDETE VĚNO- VAT TÉMATU DĚTSTVÍ A DOSPÍVÁNÍ? NEBO TO PRO VÁS TÍMHLE FILMEM MOŽNÁ SKONČÍ?
Stále jsou tu příběhy, které bych rád vyprávěl. Mám prostě rád příběhy o dětech a dospívajících, vlastně ani nevím proč. Možná se to změní, až zestárnu. Určitě ale vím, že bych chtěl příště natočit pohádku. S dětmi. Když jsem byl malý, dokázal jsem se do pohádek natolik ponořit, že jsem zapomněl na celý svět, a tenhle typ filmů mi chybí.
DIVÁCI JSOU ZVYKLÍ, ŽE V ISLANDSKÝCH FILMECH VIDÍ VELKOLEPOU PŘÍRODNÍ SCENÉRII, ALE TENTOKRÁT SE OCI- TÁME POSTAVÁM VELMI BLÍZKO, PRONIKÁME DO SOUKROMÍ JEJICH DOMOVŮ. ROZHODL JSTE SE TAK ZÁMĚRNĚ?
Kdyby se tenhle příběh odehrával na maloměstě, přírodě by se nešlo vyhnout, protože je rozlehlá a tvoří součást okolí. Ale děj Krásných bytostí se odvíjí v metropoli, i když to tak pravděpo- dobně nevypadá – Reykjavík má koneckonců atmosféru malého města. Chtěl jsem, aby to působilo věrohodně, ve shodě s tím, jak to zažívají děti, které tam vyrůstají.
Mimoto mě zajímají drobné detaily a chci zachytit neustále se proměňující, intimní dynamiku mezilidských vztahů. Snažím se posouvat příběh nenápadně, s pomocí pohledů a gest, a budo- vat napětí přirozenou cestou.
K mým nejdůležitějším spolupracovníkům patří Sturla Brandth Grøvlen, který je kameramanem obou mých celove- černích filmů. Společně vymýšlíme, jakým způsobem rámovat postavy, jak natočit film takovým způsobem, abychom v publiku vzbudili pocit, že jsou přímými účastníky našeho příběhu. Sturla je výjimečný v mnoha ohledech a radí mi ve všem, od scénáře až po herce a herecký projev.
Ale kdybych měl odpovědět ještě jednodušeji, řekl bych, že mě zajímá lidské chování. Ve filmu není jediný okamžik, kdy by se nedělo něco důležitého. I když se postavy zdánlivě poflakují doma v pokoji, pro příběh to má nějaký význam, směruje nás to k něčemu, co bude odhaleno až později.
