Národní třída

Mám rád les. Les je hezký. Je hezčí než peníze, majetek, auto a jiné blbosti, kterýma se snažíme celou dobu zatěžovat. Zajeďte si tam, uvidíte! A když to zrovna nejde, můžete zajít do lesa v kině.

Scénář k Národní třídě jste napsal dohromady s autorem knižní předlohy Jaroslavem Rudišem. Jak vaše spolupráce probíhala a jak moc bylo obtížné Rudišovu novelu převést do scénáře?

Jára i já žijeme tak napůl tam a napůl tady – hlavně žijeme v tom krásném jídeláku ve vlaku ČD mezi Prahou a Berlínem, kde výborně vaří a ve kterém mají dobrou čepovanou Plzeň – tímto pozdravujeme. Scénář jsme psali na nejrůznějších místech: v Berlíně, v Praze, ve vlaku, ve Švýcarsku, všude. Práce s Járou probíhala výborně. Jako zkušený autor, jehož díla se už několikrát adaptovala na plátno, věděl o slavném Formanově výroku, že jestliže chcete převést román do filmové podoby, hlavně nesmíte natočit rovnou ten román, protože film funguje podle úplně jiných pravidel a principů. Musíte z knihy vytáhnout tu hlavní esenci, hlavní myšlenku a atmosféru a její postavy a pak z toho udělat film, který tím, že bude úplně jiný než kniha, jí bude paradoxně co nejvíce odpovídat. Přesně tohle jsme udělali a myslím, že se nám to i docela povedlo.

Než jste studoval pražskou FAMU a německou filmovou školu HFF Potsdam Babelsberg v Berlíně, studoval jste v Německu také filozofii a psychologii. Dostal jste se tak daleko, že si znalostmi z psychologie vypomáháte právě i při vystihnutí charakteru svých filmových hrdinů?

Psychologie jako věda při psaní pomáhá, ale může i kazit – o lidech se nedá přemýšlet jen vědecky. Ale je pravda, že zrovna Vandam, hlavní hrdina Národní třídy, má rovnou několik vlastností až nadmíru typických pro dnešní dobu. Vedle jeho životní frustrace, která spočívá v tom, že nezvládl adaptaci na nový společenský systém, a která vede k uchylování se k simplifikovaným rasistickým, xenofobním, sexistickým atd. mustrům – typický úkaz takzvaných „angry white men“ u nás i ve světě, je to především jeho narcismus, asi hlavní psychická choroba naší doby. A přes to, a možná i kvůli tomu, je to sympaťák, který má dobré srdce a v tom, co cítí a dělá, má asi tak stejně pravdu jako vy a já. A o tom ten film možná taky trochu je, že by se lidé neměli paušalizovat a neměl by se nad nimi ohrnovat nos jen proto, že mají třeba jiné názory.

Kdybyste porovnával mezi Němci a Čechy, kolik takových Vandamů v Německu i v Čechách podle vás žije? A myslíte si, že přijdou na váš film?

Myslím si, že ačkoli si to nechceme přiznat, tak více či méně v každém z nás takový Vandam je. To člověk pocítí asi jen v kině. Takže doufám, že přijdou. Kdybych v to nedoufal, tak bych ten film asi nedělal.

Je vám osobně nakonec váš hrdina nějak blízký? Dal byste tomu rváči ze sídliště ještě druhou šanci? A šel byste s ním rád na pivo?

No, já jsem s tím opravdovým Vandamem, podle kterého je kniha napsaná, na pivo šel. A řeknu vám, je to sympatický chlapík, který má v mnohém víc rozumu a pravdy, než kdejaký člověk nám vládnoucí. Ale je pravda, že naštvat bych ho nechtěl. A druhou šanci si myslím zaslouží každý, nemyslíte si?

Jak padla volba při obsazování Vandama na Hynka Čermáka? Hrál nějak roli fakt, že namluvil skvěle audioknihu? Kam postavu podle vás Čermák posunul?

Hynek se samozřejmě hned od počátku nabízel jako první. Musím ale přiznat, že jsem se napřed jeho obsazení bránil. Ne snad proto, že by se na roli nehodil nebo nebyl dobrým hercem. Stačí si zajít do Dejvic do divadla a uvidíte, jaký to je rozkošný, vtipný a jemný herec s velikým citem pro detail a jemné emoce a timing. Vadila mi ovšem jeho známost, bál jsem se toho, že v něm uvidíme jednoduché obsazení, že v něm uvidíme Rapla. Zkoušeli jsme tedy asi rok jiné herce. A našli se opravdu skvělí adepti. Ale nakonec jsem musel uznat, že v Čechách jednoduše není herce, který by se na roli Vandama hodil víc – a že Hynek nakonec nebude obsazením po srsti, ale jak říkal Forman, „proti roli“. Hraje totiž tu druhou stránku každého rváče a hraje to výborně. A tak spolu s Hynkovým umem to tu roli posunulo opravdu do takových grádů, až jsme pak měli naopak co dělat, aby nám tento nevychovaný, xenofobní egoista nebyl až moc sympatický. Musím mu vzdát velký dík – i za jeho trpělivost a profesionalitu. Zahrál to tak bravurně, že vám nakonec ani sám neřeknu, jestli tento jeho Vandam je sympaťák, nebo nebezpečný rasistický debil – možná je obojí, ale ať asi divák posoudí sám.

Trailer k snímku avizuje, že jste do filmu dostali dost humoru a akce. Tedy ač melancholická novela ze sídliště o osamělém rváči, tak ve filmu Vandam vykročil blíže k publiku?

Dle mého skromného názoru musí film ze všeho nejdříve být filmem, to znamená v nějakém smyslu bavit. A Vandam se nejmenuje jen tak nadarmo „Vandam“ – je to člověk, který má šarm a baví, je vtipný – stejně tak jako většina lidí, které u nás v hospodě najdete, jedno jestli rváči, nebo ne. Lidi chodí do hospody, aby se bavili. Není zas tak těžké říct něco chytrého i s humorem – zajděte do každého pajzlu a najdete to tam. Národní třída se na dnešní život snaží dívat pohledem té „druhé poloviny“, které se v Praze tak často nadává, nebo dokonce posmívá; bez toho, aby se z ní dělalo blbce, bez toho, aby obsah a výpověď filmu byly samy o sobě blbé. Má co říct a stejně jako Vandam se za to nestydí. A když se někomu její názor nelíbí, tak mu taky možná, jako Vandam, dá do huby, to jo.

Na castingu na roli Lucky jste měli spoustu předních českých hereček, nakonec jste, zdá se, neomylně vsadil na, pro film ještě neobjevenou, Kateřinou Janečkovou. Čím vás přesvědčila?

Tak Kateřina zrovna neobjevená není, jen v posledních letech nehrála žádnou významnou roli. Ono to je třeba i tím, že se nikam netlačí, je to sympatická, normální holka, která to má v hlavě srovnané a hledá v životě jiné štěstí než slávu. A k tomu je to naprosto výborná herečka. Měl jsem štěstí, že jsem pracoval s mladou castingovou režisérkou Májou Hamplovou, která si udělala tu práci, že se koukla trochu mimo to, co se točilo poslední roky. A pak přijdete na tak vynikající herečku, jakou je Káča. Až nám bylo pak líto, že v tom filmu nehraje ještě větší roli. Je v něm fakt skvělá, i když jsem se jí to snažil kazit, kde to jen šlo. Díky, Káčo.

Na Schmitkem i Národní třídě jste spolupracoval s rumunským kameramanem Cristianem Pirjolem. Kam vaši práci posouvá, jakým způsobem se snažíte pracovat na výtvarném vyznění vašich filmů, když vezmeme Schmitkeho a Národní třídu?

Cristian je bůh. Bůh nejen obrazu, ale hlavně bůh napojení na herce, lidského cítění a ještě k tomu už 15 let skvělý kamarád. Natočili jsme spolu za těch patnáct let skoro všechno. Nemusíme spolu o těch věcech ani mluvit. Mluvíme spíš třeba o hudbě, umění nebo úplných blbostech. Já mám docela přesné audiovizuální představy o tom, jak ten film musí do detailu vypadat. Ale Cristian, ten nejen že tu představu ze mě nějakým záhadným způsobem vycítí, ale zatím ji vždy ještě předčil. Je radost s ním pracovat. Mimochodem skvěle do týmu zapadl i Baset, který byť sám výborný kameraman, se nám sám o sobě nabídl, že nám pomůže v některých scénách s druhou kamerou. Napřed jsem to nechtěl – je příliš zkušený a sám umělec na to, aby dělal druhou kameru. Ale on si trval na svém. A musím uznat, že se s Cristianem nějak až báječně napojil.

Určitě zajímavý by mohl být i hudební soundtrack. S kým jste na hudbě spolupracoval a jak byste hudbu k vašemu snímku charakterizoval?

Kromě nějakých amerických originálů black music z šedesátých let, které se nám podařilo získat, jsme spolupracovali s Reentkem Dirksem a Clemensem Poetzschem, dvěma neuvěřitelně nadanými německými umělci. Ten první je výborný sólista na akustickou kytaru, druhý na klavír. Spolupráce probíhala podobně jako s Cristianem. Vlastně jsme o tom ani nemluvili. Vzali klávesy a kytaru a přijeli závějemi sněhu vlakem do Prahy, většina hudby se nahrála během jedné jam session u střihače Honzy Daňhela ve střižně, která má tak asi metr na dva metry, na mikrofon mobilu. Problém byl to pak namíchat. Ale měli jsme skvělého míchače, který si i v hodně, ale opravdu hodně spartánských produkčních podmínkách poradil i s tímto a všechno pospojoval tak, že se zachoval duch a technicky je to na nejvyšší úrovni.

Film Národní třída jde do kin třicet let od událostí, které tehdy v listopadu na Národní třídě v Praze změnily dějiny Československa. Co jste dělal před těmi třiceti lety vy osobně?

Co jsem tenkrát dělal, vím naprosto přesně. Natočil jsem o tom kraťas Did Michael Knight End the Cold War?. Mám narozeniny 21. 11., a tak jsem si od maminky přál, abychom už před tím šli na Václavák. Takže jsme tam byli, bylo mi 8 a já řval „Komárek na Hrad“ a hrál si tam na Knight Ridera. Bylo to skvělé. No a pak se to nějak, jak říká Vandam, posralo. Zbavili jsme se zločineckého systému, který pod záminkou rovnosti utlačoval lidi. A dostali jsme se do systému podvodničkářského, který pod záminkou svobody vykořisťuje chudé, žije na úkor lidí z jiných částí světa a zanedlouho nám, jak už teď nepopíratelně víme, zničí planetu, na které žijeme. Myslím si tedy, že důvodů se angažovat, třeba ve filmu nebo v tom, co každý děláme, je nejméně stejně jako za těch prolhaných komoušů.

V České republice vás bude mít publikum spojeno se dvěma výraznými filmy, oba vznikly v česko-německé koprodukci. Točíte také pouze v Německu? A jak vidíte své pracovní plány do budoucna?

Já budu šťasten, když mi vůbec bude dopřáno dál točit filmy. Jestli to bude v Německu, nebo u nás moc neřeším ani to nějak výrazně nerozlišuji. Líbí se mi prolnout tuhle umělou hranici. Mám nějaké kořeny a nějakou výchovu, způsob přemýšlení a to vše je asi bližší nám. Zároveň se mi líbí některé spíš německé klady, pracovitost, pocit pro spravedlnost, u filmu třeba úroveň, na které pracují, a nějaký větší respekt vůči sobě. V ideálním světě bych tedy tyto dva uměle oddělené světy rád propojil, dělal české filmy německým způsobem respektu mezi sebou a k práci.