Plán

Jednotlivých kauz bylo od roku 2009, kdy příběh filmu začíná, hodně a zasáhly snad všechny pražské městské části. Raději bych proto mluvil o situacích. Naším cílem nebylo vyrábět reportáž na aktuální téma, ale pokusili jsme se na půdorysu hlavního města zachytit obecnější rysy rozkladu, korupce a chaosu. Přitom slovo plán by mělo těmto tendencím ze své podstaty bránit. Zajímalo mě, jestli se to děje, eventuálně v čím zájmu. Do filmu jsme proto vybírali situace, které mají přesah, všeobecnou platnost a jsou přitom charakteristické pro lokalitu nebo období změn. Každý občan metropole řeší především okolí svého bydliště, pro někoho je proto podstatnější plácek ve Vršovicích než náplavka, tunel Blanka, obrovské pozemky nákladového nádraží Žižkov nebo jiné pražské brownfieldy, podstatné pro rozvoj města. Nakonec je ale podstatné úplně všechno, každé rozhodnutí mění tvář města navždy a nevratně, ať už jde o mrakodrap na Jižním Městě, park na Vidouli, Rohanské nábřeží nebo Pražský okruh. Podstatné bylo odrazit se od konkrétních situací k úvaze o našich schopnostech město plánovat a zlepšovat podmínky pro život, k hledání vize rozvoje Prahy v příštích desetiletích.

Jak dlouho jste film natáčel?

Dosud platný územní plán z roku 1999 byl už tisíckrát změněn, což o jeho funkčnosti i způsobu zacházení s ním něco vypovídá. Od roku 2008 pracoval magistrát vedený koalicí ODS a ČSSD na konceptu územního plánu primátora Pavla Béma. Námitky proti konceptu podalo přes 18 tisíc Pražanů. To mě zaujalo. Není zvykem, aby se u nás proti návrhu zákona (územní plán je zákon) demonstrovalo. Volby v roce 2010 změnily rozložení sil. Koalice ODS a TOP09 v čele s tehdejším primátorem Bohuslavem Svobodou hodila Bémům koncept do koše a z iniciativy Tomáše Hudečka začala pracovat na Metropolitním plánu Prahy. V zemi, kde po každých volbách nová politická garnitura touží zanechat svoji originální stopu na tváři města, se jeví příběh plánu de facto nekonečný. Praha trvá tisíc let a snad nějakou dobu ještě trvat bude, ale rozpětí let 2009-2014 poskytlo filmu dostatek peripetií a zvratů, aby mohl vzniknout filmový dramatický oblouk.

Potýkal jste se během natáčení například s tím, že si někdo nepřál přítomnost štábu na místech, kde jste natáčeli? Byli k vám zastupitelé vstřícní?

Na začátku natáčení jsem dostal signifikantní radu: “S takovými otázkami si najděte někoho s rakovinou.” Ale jak se měnila nálada ve společnosti, občanská hnutí a nezávislé iniciativy posilovaly svůj vliv na radnicích, i zastupitelé velkých stran se začali chovat vstřícněji, nebo se obtěžovali to alespoň předstírat. Někteří dokonce pochopili, že záleží jen na nich, jakou o sobě pošlou zprávu voličům, jaký zanechají vzkaz. Samozřejmě jsem byl několikrát nevpuštěn, vyveden nebo poslán za dveře. Skoro vždy jsem se vrátil a nakonec jsme se domluvili. Ve filmu ostatně nevystupují jen zastupitelé, ale i architekti, urbanisté, developeři, aktivisté, právníci a čtyři pražští primátoři.

V souvislosti s premiérou filmu pořádáte debaty o veřejném prostoru a jeho využití v několika městských částech. Co tím konkrétně sledujete a kdo se bude debat účastnit?

Nespokojenost s poměry v komunální politice narůstá řadu let. Tzv. vysoká politika je vděčné téma pro nekonečné stěžování si, ale v místě, kde žijete, je mnohem víc příležitostí pro konkrétní akci. Lidem většinou není jedno, co jim kdo postaví pod okny a ptají se, kdo to umožnil? Otázka “Zastupiteli, koho vlastně zastupujete?” padá stále častěji. Zdá se, že developer je sprosté slovo, ale je lepší ptát se, kdo developerům určuje pravidla hry? Diskuze o územním plánu všude fungovaly jako rozbuška. Mnoho městských částí už oplývá zkušenou opozicí, která se možná právě v těchto volbách chystá převzít správu věcí veřejných. Proto jsme naplánovali premiéru k datu pražských komunálních voleb. K debatám, spojených s uvedením Plánu, zveme komunální politiky, odborníky a samozřejmě nejširší veřejnost, které není lhostejný osud jejich města.

K  25. září plánujete zároveň s kinodistribucí zpřístupnit divákům film za úplatu i na internetu? Nebojíte se, že budete mít méně diváků v kinech?

Plán bych rád představil jako demonstraci způsobu myšlení – nejen o plánování města, ale hlavně o životě v něm a o naší společnosti, o odpovědnosti za místo, kde žijeme, o vůli a schopnosti věci měnit. A tento způsob myšlení se mění. Město není naše, jen jsme ho zdědili a je naší povinností předat ho dalším generacím ve stavu přinejmenším nadále užívání schopném. Je dobré ptát se, čím jsme přispěli ke kvalitě života ve městě, jehož historickou architekturou se rádi chlubíme turistům, ale nijak jsme se o ni nezasloužili. Proto chceme využívat všechny možnosti, aby film pronikl k těm, které zajímá, i mimo kinosály a za hranice Prahy. Otázky ve filmu pokládané jsou důvěrně známé občanům v celé republice, stejně jako někteří účinkující. Film kolem sebe vytváří pocit jistého spojenectví, za který divák rád utratí odpovídající peníz: v kině nebo na internetu.