Po dlouhé noci den

K natáčení jsem se dostal vlastně trochu náhodou. V roce 2007 jsem spolupracoval na jednom filmu s filmovou produkcí Le Vision z Lipska. Producentka Simone Baumann shodou okolností v té době dostala od televize ARD nabídku natočit film o nuceně nasazených. Finančně se na filmu podílela také německá nadace EVZ Stiftung, která přišla s návrhem, aby se na mém filmu podílel Jiří Menzel. Spolu mě pak přiměli k tomu, abych film skutečně natočil. Pan Menzel se na něm podílel jako supervizor.

Každá z aktérek vašeho dokumentu má svůj příběh, spojuje je však v mnoha ohledech podobný osud. Jak jste se dostal právě k nim?  Bylo snadné je najít?

Vhodné protagonisty se mi dlouho nedařilo najít. Kritérií, podle kterých jsme vybírali, bylo totiž poměrně dost. Nadace EVZ měla požadavek, aby ve filmu byl někdo z Ukrajiny, Polska a České republiky. Chtěli jsme také najít někoho, komu nucené nasazení změnilo život a mělo zásadní dopad na jeho poválečný příběh. Dále to měl být někdo, kdo je i přes svůj vysoký věk v dobré formě, a byl by s námi schopen cestovat třeba přes půl Evropy do míst, kde za války nuceně pracoval.

Brzy se nám podařilo najít ženu s výjimečným příběhem z Ukrajiny, paní Innu Klimenko. Ona samotná by se svým osudem a neuvěřitelnou vitalitou vystačila na jeden film. Trvalo nám pak ale najít ostatní příběhy, které by byly stejně dramatické a bohaté na zlomové události.

Jak se vám s protagonisty dokumentu spolupracovalo? Přece jen je to citlivé téma a v dokumentu se ocitají i na místech, se kterými je pojí velmi smutné a dramatické vzpomínky. Nebál jste se, že se jich to třeba dotkne natolik, že nebudou moci pokračovat v natáčení?

Všechny tři dámy věděly, do čeho jdou, a o tom riziku jsme se dopředu bavili. A pokud měly nějaké obavy, tak nad jejich obavami zvítězila zvědavost. Prostě se do těch míst samy chtěly podívat.  Váhali jsme jen u Inny Klimenko. S kamerou jsme se totiž zúčastnili akce, kterou pořádal jeden studentský spolek z malého městečka Liebenau u Hannoveru. Studenti tam pozvali Innu jako pamětnici a jeli s ní mimo jiné do Berlína. Inně se po návštěvě Berlína pod vlivem všech těch vzpomínek udělalo špatně a skončila v nemocnici, kde jí museli operovat srdce. Lékaři zjistili, že Inna měla srdce nemocné už dlouho, ale až v té stresové situaci při prohlídce Reichstagu se nemoc projevila naplno. Operace naštěstí proběhla úspěšně. Vedení nemocnice pak učinilo gesto a za operaci nepožadovalo žádnou úhradu. Vzali to na sebe. Pak jsme samozřejmě váhali, jestli týden po operaci můžeme Innu natáčet při návštěvě hrobu jejího bratra, který padl v roce 1945. Ale Inna si vymohla, že by hrob navštívila i bez nás. Sama nás uklidňovala slovy: Ničeho se nebojte, vždyť už mě přeci operovali.

Váš dokument se jako historicky první detailně věnuje životu nuceně nasazených po válce. Proč si myslíte, že toto téma nebylo doposud v této šíři otevřeno? Očekáváte, že váš film vzbudí otázky a diskusi – a zároveň, jakou diskusi byste svým dokumentem rád vyvolal?

Dlouhou dobu té reflexi válečných událostí a zločinů nacismu dominoval především holocaust, koncentrační tábory a otrocké práce. Nuceně nasazení byli trochu v pozadí. Když jsem se pak začal tématem nuceného nasazení více zabývat, tak mě překvapilo, jak neuvěřitelně mnoho podob měl nacistický teror namířený proti nepřátelům třetí říše. Dřív se pro mě ten pojem teroru spojoval hlavně s koncentračními tábory, ostnatým drátem a pruhovanými mundúry vězňů, ale ono existovalo i neuvěřitelně mnoho pracovních táborů propojených do husté sítě. Téměř u každého německého městečka byl nějaký malý tábor s vězni nebo nuceně nasazenými, kteří pracovali v nedaleké továrně.

Často se mi také stávalo, že jsem třeba mluvil s přáteli o tom, co dělám, a oni mi řekli: No jasně, můj děda byl taky nuceně nasazený. A ono vlastně není divu. Odhaduje se, že za války pracovalo v německých továrnách až 13 milionů lidí, které tam Němci zavlekli z dobytých území. Náš film má především připomenout jejich osudy a ukázat, co to vlastně znamenalo být nuceně nasazeným dělníkem.