Polski Film

Od koho a kdy vzešel úplně první impuls k napsání scénáře Polskeho filmu? Je to tak, že vás oslovili pánové Matonoha, Liška, Daniel a Polášek s hotovým nápadem nebo jste byl od začátku „u toho“?

Když jsem s jmenovanými herci před časem natáčel pro brněnskou televizi pořad Komediograf, ukázalo se, že tihle dávní přátelé a spolužáci z JAMU spolu už dlouho touží natočit film. Vzal jsem to vážně, oslovil producenta Milana Kuchynku a své spoluscenáristy Tučka s Geislerem a pustili jsme se do práce. 

Jak moc se původní myšlenka v čase proměňovala?

Na vzniku námětu i scénáře s námi všichni čtyři kluci intenzivně spolupracovali. Absolvovali jsme několik soustředění na chalupě Tomáše Matonohy, vyslechli si mnoho podrobností z jejich životů, vypili dost alkoholu a zažili hodně zábavy, ale třeba i nefalšovanou hádku Lišky s Danielem, jejíž fragmenty se posléze dostaly do scénáře. Zásadní impuls pak do projektu vnesla možnost polské spoluúčasti, kterou jsme využili producentsky i scenáristicky. Problém utrácení polských peněz v Polsku, který plyne ze samé podstaty jakékoliv koprodukce, jsme delegovali na naše postavy, kterým to způsobí potíže. Například jsou nuceny točit brněnské scény svého filmu v Krakowě.

Na začátku popularity Pavla Lišky a Tomáše Matonohy byl Komediograf, komická dvojice Kamil a Michal, jak je zmíněno i v Polskem filmu, najdou diváci ve filmu tenhle svérázný humor?

Tenhle film není komedií v tradičním slova smyslu, ale rozhodně vznikl ze stylu humoru, který je blízký jak nám scenáristům tak hercům. To, co dělají naše postavy, nás baví. Rádi se zabýváme absurditou i mystifikací a obojího je proto v Polském filmu hodně. 

Struktura Polskeho filmu je dost neobvyklá, postupně se stírá rozdíl mezi mystifikací a realitou, divák místy těžko rozpozná, kdy herci hrají a kdy je dokumentární kamera zabírá v reálných situacích… Proč jste zvolili právě tuto formu?

To, že ústřední herecká čtveřice, ale i Jan Budař a svým způsobem i Jana Plodková a polská herečka Katarzyna Zawadzka dali k dispozici své identity, je základní deviza celého projektu. Nechtěli jsme natočit jen nějakou nezávaznou taškařici. Naším cílem bylo říct něco o existenci těch lidí, takže kromě fikce je ve filmu i hodně pravdy. I když řečeno s našimi hrdiny: To, že hraju sám sebe, ještě neznamená, že jsem to já…

Polášek, Plodková, Matonoha, Daniel, Budař… jména, která procházejí také vašimi předcházejícími filmy.  Rád spolupracujete s heci, které už dobře znáte?

To ano, ale neznamená to, že bychom sázeli na jistotu. Myslím, že naše minulé dva filmy dostatečně dokázaly, že se nebráníme novým možnostem, a nejen z hlediska obsazení nehledáme zrovna snadná a prvoplánová řešení.

Na druhou stranu, v Polskem filmu hrají i polští herci, jaká byla spolupráce s nimi?

Po všech stránkách zábavná a užitečná. Katarzyna Zawadzka vnesla do příběhu půvab a šarm polských žen a oba její kolegové Czeczot s Kobierskym zase energii typickou pro naše slovanské bratry. Celkově pro mě setkání s polským živlem, které začalo před dvěma lety vítězstvím Protektora na festivalu Off plus Camera v Krakowě, znamená velký přínos a nezanedbatelnou životní zkušenost.

Polski film končí vlastně happy endem – parta spolužáků z JAMU si přes hádky a krize splní sen – dostat se společně do filmu. Máte rád šťastné konce?

O štěstí by se v případě tohoto konce dalo diskutovat a to mám právě rád. Skončily ty postavy dobře nebo špatně a jak jsou na tom jejich předobrazy ve skutečném životě? Nevím, ale navzdory tomu mám happy endy vlastně docela rád.

Plakát k Polskemu filmu, stejně jako k Protektorovi, dělal váš bratr Aleš Najbrt. Je to výhoda? Ušetří vám to třeba dlouhé vysvětlování, protože jste zkrátka naladění na stejnou vlnu?

S bratrem se mi dělá dobře, mám u něj jistotu, že nic nepodcení, a věc dotáhne do zdárného konce. Naše vztahy jsou v posledních letech nejlepší za celý dosavadní život a naše spolupráce je toho příčinou i důsledkem zároveň.

Oproti Protektorovi, který se odehrával v období 2. světové války, mohl rozpočet Polskeho filmu vylepšit product placement. Z množství značek nebo názvů firem, které jsou na plátně vidět, se zdá, že producenti této možnosti využili vrchovatě – Moët, Orbit, Ytong… Bylo to tak?

To je jeden z paradoxů současné kinematografie. Samozřejmě počítám s tím, že si spousta diváků při pohledu na nejrůznější loga v Polském filmu pomyslí cosi o okatém product placementu. Ale pravda je taková, že pro náš rozpočet by bylo příliš nákladné všudypřítomné značky ze snímané reality odstraňovat, a tak jsme je tam raději nechali. V tuto chvíli je jediným regulérním sponzorem Moët a i ten se nejdřív dostal do filmu, a teprve pak došlo k dohodě. Třeba Orbit nebo navigace Dynavix jsou v příběhu prostě proto, že patří do života Poláška s Liškou. A to mě na tom právě baví.

Předpokládám, že máte rozpracovaných několik dalších témat, scénářů – o čem tedy pravděpodobně bude váš další film?

Možností je několik. S Geislerem a Tučkem máme rozpracovaný ekoapokalyptický námět s pracovním názvem Přehrada, ale zajímá nás i bouřlivý rok 1938 a společně se chystáme napsat pilotní díl televizního seriálu Casting, který by měl formálně navázat na styl Polského filmu. Nic z toho ale není jisté, takže teprve uvidíme…