René

V roce 1989 jsem začala pracovat na novém projektu časosběrných filmů se souhrnným názvem „Mládež“. Mělo to být pětileté sledování několika skupin mladých lidí – učňové, středoškoláci, mladí postižení, mladí umělci a také mladí delikventi. S tímto tématem jsme začali ve vězení pro mladistvé v Libkovicích. Tamější psycholog nám vytipoval několik kluků, kteří by měli být schopni mluvit na kameru a reflektovat svůj život. Jedním z nich byl René.

Už první odsouzení Reného v jeho šestnácti letech na dva a půl roku za krádež na vojenské škole zdá se být pro mladého člověka přehnaným trestem… Myslíte si, že je René částečně obětí systému, který ho odsoudil k životu nenapravitelného kriminálníka? 

Těžko říci, jaký podíl má systém a jaký René sám. Jisté je, že dnes se s mladistvými delikventy zachází daleko opatrněji, nejdříve se zkouší  podmíněné tresty, tresty obecně prospěšných prací a podobně.

V průběhu dvaceti let, kdy jste s Reném natáčela, jste si vyměnili desítky dopisů, které provázejí celý film. Co čemu předcházelo – dopisy nebo dramaturgický záměr?

René byl vždycky „psavý“. Tak jsem se rozhodla jeho dopisy použít už v prvním filmu. Při dalším natáčení jsem už s dopisy pracovala záměrně. Reného dopisy jsem celou dobu archivovala a pak před koncem natáčení z nich vybrala důležité pasáže, které pak René přečetl.

René napsal ve vězení dvě knihy, které mu byly následně vydány, vydání té třetí je na spadnutí. Jakou roli jste v tomto sehrála a co vás k tomu vedlo?

Z Reného dopisů se mi zdálo, že má literární talent. Když byl v roce 1993 odsouzen k šestiletému trestu, psala jsem mu, aby ten čas ve vězení zkusil naplnit psaním. Aby psal o sobě, o svých zkušenostech, o svém prožívání věznění. René to vzal vážně a začal opravdu psát. První rukopis „Běžec na trati k…“ jsem nechala přepsat a nabízela různým nakladatelstvím. Po různých peripetiích se to nakonec podařilo a kniha v roce 1998 opravdu vyšla v českotěšínském nakladatelství Agave. Vzápětí  poté  vyšla v témže nakladatelství druhá kniha „Bohové s.r.o.“ René psal dál a existuje ještě několik nevydaných rukopisů. Teď připravuje Nakladatelství Lidové noviny vydání Reného textů z poslední doby.

Dokumentem o Reném se nesou archivní záběry z televizního zpravodajství nebo jiné archivy mapující společenské a politické dění v České republice a Evropě. Co tímto ve filmu sledujete?

Film o Reném obsahuje dobu téměř 20 let. Za tu dobu  se v naší zemi změnilo společenské zřízení, rozpadl se společný stát Čechů a Slováků, měnily se vlády i prezidenti. A René téměř celý ten čas proseděl ve vězení. Chtěla jsem, aby se do filmu nějak dostal ten kontrast „pádících dějin“ a vězeňského „bezčasí“. Pádící dějiny ovšem René může sledovat v televizi, onom všudypřítomném magickém „božím oku“. Televizním zprávám ale nelze věnovat příliš mnoho času, proto jsme se rozhodli pro určité symboly doby. Jedním z nich je opakující se volba hlavy státu.

Na počátku 90. let vykrade mezi jinými i váš byt. Proč si myslíte, že vykradl zrovna vás? Nebyla jste v tu chvíli odhodlána přestat o takovém člověku natáčet film?

Naše vykradení je jedna z nejdramatičtějších situací našeho společného příběhu. Odehrálo se v době dokončování prvního tvaru filmu pro televizi a já jsem je použila jako pointu tohoto tvaru. Z reakcí diváků jsem měla pocit, že to je pointa celkem působivá. Já jsem po vykradení prošla celou škálou pocitů. Od vzteku k pocitu, že je to od Reného nějaký vzkaz, zpráva, kterou bych měla rozšifrovat. A tak se postupně rodila idea pokračování filmu. René také  dále korespondoval a něco jsme si vyjasnili v dopisech. I v průběhu doby se René k této své akci několikrát vrátil a je vidět, že to téma taky ještě v sobě nemá zcela vyřešené.

Po dobu osmnácti let jste natáčela s člověkem, který před vašima očima dospěl z mladíka v muže. Jak tedy zní odpověď na otázku, kterou vám René sám položí ve filmu? Berete ho pouze jako objekt ke zkoumání?

I ve filmu říkám Renému na jeho otázku „nikdy nikdo není jen objektem zkoumání“. To platí. Za dobu, co Reného znám, jsem se dost natrápila jeho opakovanými návraty do vězení. Vždycky jsem věřila, že by mohl svou inteligenci nějak zapojit ve svůj prospěch a ne proflákat život ve vězení mezi dementy a asociály. Takže zklamání, beznaděj, lítost, ale i vztek nad Reného odpudivou asociální vychytralostí. Radost, když se podařily vydat jeho knihy… Hlavní je asi pocit lidské mnohoznačnosti, jejíž sledování je dobrodružství.