Štěstí /režijní explikace/
„…krajina kolem Mostu. Jistý typ pouště, kde všecko, co tě potká, tě potká jenom skrze člověka, protože příroda je mrtvá. Mezi Mostem a Litvínovem, bez fabrik – ty mrtvé prostory, voda, kde nic nežije, mrtvé stromy, půda, která nerodí, kde člověk jako by byl docela nahý.“ (Ivan Passer, 1967)
Štěstí. Slovo unikavých významů, přesto jeho nejhlubší smysl každý z nás nejasně tuší. Štěstí? O štěstí se prý nemluví. A přece, jen málokteré jiné slovo vyvolává tolik otázek. Štěstí, jako pomyslný úběžník našeho směřování. Jako nejasný, ale o to více očekávaný cíl na konci řetězce našich skutků. Znepokojivá nahodilost, se kterou prožíváme okamžiky štěstí. Štěstí jako výsledek pouhé souhry okolností? A nebo štěstí jako možnost obsažená v každém člověku, k níž každý musí nalézt svou vlastní vnitřní cestu? A to vše ve světě, kde se většina lidí považuje za nešťastné.
Příběh filmu je zasazen do strohého a syrového prostředí průmyslového města, které bylo kdysi vybudováno jako zázemí pro uhelné doly, s jejichž rušením nevratně přichází o svou dřívější účelnost. Město panelákových sídlišť postupně erodujících v plynoucím čase. A jeho okolí, krajina probodaná stožáry a komíny, na mnoha místech proťatá potrubími, kolejemi a betonovými koryty dálnic a nadjezdů. Krajina, která přese všechno neztratila úplně vše ze své někdejší síly a v níž lze stále narazit na kamenitá políčka a rákosím zarostlá jezírka, vzácné důkazy její nezdolné schopnosti obrodit se. Krajina, která podněcuje spíše k tomu, zatnout zuby a jít dál, než upadat do melancholie bezvýchodnosti. Krajina stejná jako lidé, kteří ji vytvořili a obývají.
Právě v takovém světě žijí oba hlavní hrdinové, Toník a Monika, obyvatelé jednoho předměstského věžáku. Znají se už od dětství, společně vyrůstali a spolu prožili první nevinnou dětskou lásku. Teprve v době dospívání se jejich cesty vzdalují. Monika začala pracovat v obchoďáku, poznala i jiné kluky a nakonec se zamilovala do mladého a schopného Jiřího z dobré rodiny, který jí otevřel úplně nové horizonty. Při společné cestě do Ameriky Monika zároveň poprvé pronikla za hranice bezpečně známého a uzavřeného světa, v němž do té doby žila. Zato Toník zůstal věrný jistotě, kdysi sdílených dětských zážitků. Nikdy se nemohl odhodlat k jejich překročení, protože tu vždy byla láska, kterou i v dospělosti k Monice cítil, a která ho stahovala zpět.
Pouze jednou se pokusil vymezit se z této určenosti, a to když po návratu z vojny odešel bydlet ke svérázné Tetě, žijící na chátrajícím statku mezi fabrikami, což mu jeho otec nikdy úplně neodpustil. Toník odmítnul nastoupit jako on do továrny a místo toho si na statku vybudoval malou autodílnu a společně s Tetou si tak udržují pocit nezávislosti na okolním světě.
Jednoho dne Jiří opět odlétá do Ameriky, kde se chce uchytit a vybudovat kariéru a kam za ním má Monika později přijet. Monice nezbývá, než přijmout to dlouhé čekání, celý ten malý svět vymezený jen supermarketem, fabrikou a panelákem. Naštěstí tu zůstává také Toník, který je její jedinou oporou. On jediný jí rozumí a jemu se může svěřit se všemi svými trápeními a obavami. Monika by si přála, aby i Toník byl šťastný. Aby si našel nějakou holku, odpoutal se tak od své dětské lásky a konečně postavil na vlastní nohy. Ale to on nechce a nedokáže, a Monika, přestože je jí ho líto, je ráda, že tu s ní aspoň je.
Tak jako je Toník oporou pro Moniku, je Monika jediným záchytným bodem v nevyrovnaném životě své nejlepší přítelkyně Dáši. Dáša, která žije sama ve stejném paneláku jako Toník a Monika, má psychické problémy, které natolik strhávají její pozornost, že nedokáže vnímat nikoho jiného než sebe. Nejvíce tím trpí její dvě děti, Jani a Klíště, které se příliš brzo musely naučit postarat se samy o sebe. Toník a Monika proto využijí každé příležitosti, aby dětem vynahradili alespoň trochu péče a pozornosti, jíž se jim od vlastní matky nedostává. To jsou pak ty křehké okamžiky zklidnění, kdy jsou děti spolu s Toníkem a Monikou, kdy mají jeden druhého. A tato vzájemná blízkost vyvolává pocit jistoty a bezpečí, který na chvíli zaplaší smutek a samotu jejich životů obnažených v tomhle chladném a nepřehledném světě.
Monika si čím dál víc uvědomuje své nezadatelné místo v životě druhých, zodpovědnost, již má vůči všem blízkým lidem, které má ráda a na kterých jí záleží. Cítí, jak obtížné bude tohle všechno opustit, a poprvé od Jiřího odletu, začíná pochybovat o správnosti svého rozhodnutí odejít za ním do Ameriky. Monika vidí, že se Toník svou trpělivou pozorností a pochopením, které má pro ni i pro Dášiny děti, tolik liší od Jiřího, soustředěného především na svou kariéru a zvyklého nedávat emoce příliš najevo. A zároveň cítí, že pouze na ní leží tíha celého rozhodnutí, tíha před níž nemůže uniknout.
Na jedné straně lákavá představa již jednou zažité svobody a prostoru Ameriky, nového života a zdánlivě neomezených možností, které ji po boku On očekávají. Na straně druhé je tu svět rodičů a jejího dětství, který se jí někdy zdá být příliš svazující a úzký, ale který je zároveň světem Toníkovým, Dášiným, světem Jani a Klíštěte.
Monika dobře ví, že ať už se rozhodne jakkoliv, nebude to pouze její život, který touto volbou zásadně ovlivní.
