Proč jste zvolila právě název filmu Život podle Václava Havla?
Protože dle mého názoru nejvíc odpovídá obsahu filmu, v němž Václav Havel vypráví a reflektuje svůj život a zamýšlí se nad jeho různými filozofickými aspekty.
Jakou formou přiblížíte život Václava Havla?
Zásadním rozhodnutím bylo vyprávět film dvouhlasně, tedy osobně Václavem Havlem a mým komentářem, bez pamětníků či historiků. Filmařsky řečeno: žádné mluvící hlavy. Tím jsem si samozřejmě značně zkomplikovala život, protože vystavět film pouze z archivních materiálů je několikanásobně složitější než pozvat různé osobnosti a jejich pohled na Václava Havla pouze pentlit archivy. Z tohoto důvodu bylo nutné se obklopit rešeršisty. V Praze mi pomáhaly tři a v Paříži jedna rešeršistka.
Záznamů s Václavem Havlem je určitě zachováno hodně.
Představa, že materiálů s Václavem Havlem je bezpočet, platí pouze pro jeho pozdější životní období, ale ani tam toho není tolik. Protože jsem nechtěla používat již stokrát viděné záběry, šly naše rešerše mnohem hlouběji než kdykoliv jindy. Nedokážu říct, kolik stovek hodin filmů jsem zhlédla a kolik tisíců stránek jsem o Václavu Havlovi přečetla. Tato práce trvala od ledna do července letošního roku, neboť i během vlastního střihu, se kterým jsme začali v dubnu, se stále objevovaly nové zdroje nebo z mé strany nové požadavky. Hold musím vzdát rešeršistkám, které se mnou měly velkou trpělivost. Velkou pomoc mi také poskytla Knihovna Václava Havla, na jejíž odborníky jsem se obracela, pokud jsem si nevěděla rady.
Film je mozaikou ze záběrů z mnoha zdrojů z nejrůznějších časových období i zemí. Které příspěvky se získávaly nejsložitěji?
Co se týká obrazové části, byla jsem ráda, že se nám v archivu BBC podařilo objevit ztracené záběry z Havlova dětství. Václav Havel je v roce 1988 zapůjčil Angličanům a ti už je nikdy nevrátili. Zásluhou našeho filmu jsou tyto záběry „zpátky doma“.
Rodinná alba nám otevřel Ivan Havel. V nich jsme našli množství nikdy nepublikovaných fotografií z dětství, dospívání a mládí obou bratrů. Vzhledem k tomu, že kromě záběrů Václava Havla jako miminka nemáme žádné další až do roku 1965, kdy bylo Václavu Havlovi skoro třicet, museli jsme toto životní období postavit na fotografiích. Paradoxně nejtěžší bylo hledání obrazového rozhovoru, v němž by Václav Havel hovořil o svém dětství, mládí a rodině. Ten jsme objevili jen na staré kazetě VHS natočené v létě 1989 na Hrádečku. Naštěstí jsem se dozvěděla o existenci zvukových nahrávek Havlova Dálkového výslechu, rozhovoru, jejž vedl na dálku s Karlem Hvížďalou. Právě zde formuloval některé vzpomínky, které nejsou nikde jinde zaznamenány.
Hodně vděčná jsem Andreji Krobovi, který nám poskytl nikdy nezveřejněné záběry z osmimilimetrové amatérské kamery zachycující policejní perlustraci na Hrádečku a též pár osobních chvil ze sedmdesátých let. Majitelé práv Originálního videožurnálu nám také dali svolení k použití některých unikátních záběrů z období předrevolučního a revolučního.
Ve filmu jsou ukázky z německých a francouzských divadelních inscenací Havlových her. O jaké inscenace se jedná?
Použili jsme záznam francouzské divadelní inscenace Vyrozumění, uvedený v roce 1971 a režírovaný tehdejší hvězdou André Louisem Perinettim, a německou televizní verzi Audience v režii Franka Guthkeho. Václav Havel byl v obou zemích velmi často hrán i těmi nejprestižnějšími divadly a jeho hry natáčeli pro místní televize velmi známí tvůrci s neméně známými herci. Francouzská rešeršistka mi nabídla velké množství těchto adaptací, které našla v různých zahraničních archivech. Bohužel kvůli stopáži filmu jsem jich divákovi nemohla zprostředkovat víc, ačkoliv je, myslím, velmi zajímavé a zábavné sledovat, jak je česká realita viděna z ciziny a jakým rozdílným stylem se hrají Havlovy hry.
Archivy a studie rešerší dokážou o dotyčném prozradit věci, o kterých netušil.
U svých rešerší jsem si uvědomila, že Václav Havel byl od raného dětství vůdčí osobností. Vždy spoluvytvářel svět kolem sebe, měl pevnou vůli a nezvyklý organizační talent. Od mládí se zajímal o politiku a ekonomiku, dokonce ani nevylučoval možnost jít studovat do Moskvy. Byl nesmírně pracovitý a v mnoha směrech talentovaný. Myslím, že není moc znám jeho básnický a výtvarný talent. Také jsem si uvědomila, že jeho život byl neustálou reakcí na vývoj politické situace u nás, jako by vlastně nikdy nežil jen svůj soukromý život.
Jak jste v roce 1989 vnímala osobnost Václava Havla?
V listopadu 1989 jsem byla v emigraci v Paříži a revoluci sledovala prostřednictvím francouzského tisku a televize a také dopisů, které jsem z Prahy dostávala. V neposlední řadě i pomocí informací, které jsme si my, emigranti, vyměňovali ve Svědectví. Od prvních chvil bylo jasné, že Václav Havel je klíčovou postavou. Již v létě 1989 přišel Pavel Tigrid s ideou, že by Václav Havel měl být prezidentem Československa.
Setkala jste se osobně s Václavem Havlem?
S Václavem Havlem jsem se seznámila na Hrádečku těsně před svou emigrací v létě 1989. Posléze jsme se díky společným přátelům setkali několikrát. Také jsem s Václavem Havlem natáčela rozhovor do mého dokumentárního filmu o listopadu 89. A měla jsem čest být pozvána na oslavu jeho posledních pětasedmdesátých narozenin. Byl to nesmírně dojemný večer, na který nikdy nezapomenu.
Film vznikl v mezinárodní koprodukci s televizí ARTE. Co si podle Vás z filmu odnesou francouzští diváci?
Vzdělanější Francouzi vědí, že Václav Havel byl dramatik, disident a prezident. Ale většina bohužel netuší nic detailního o jeho životě, stejně jako neznají historii naší země, kterou často ani neumějí lokalizovat na mapě Evropy. A pakliže ano, tak právě díky Havlovi. Myslím, že pro ně bude nové téměř všechno, ale domnívám se, že tak tomu bude i pro mnohé české diváky, především z mladé generace.
Václav Havel získal sympatie veřejnosti i svou košatou češtinou, kontrastující s šedivým komunistickým ptydepe. Myslíte, že se podaří jemné jazykové nuance Havlovy češtiny zprostředkovat francouzským divákům?
Na adaptaci překladu jsme dlouze pracovali s francouzskými koproducenty, snad jsme se dobrali právě k tomu, aby byla Havlova jazyková košatost zachována.
Kdo přeloží film do francouzštiny?
Film už je přeložen. Dělali ho Anna Pravdová a Bertrand Schmitt.
Film připomíná i Havlův specifický smysl pro humor. Je přeložitelný a pochopitelný pro Francouze?
Doufám, že ano. Zatím se smáli všichni…
Co byste si přála, aby diváci po zhlédnutí filmu přijali za své?
Má-li to být jen jedna myšlenka, pak bych vybrala tu, kterou ve filmu říká Václav Havel: „Člověk musí neustále vyslovovat své ideály a musí se o ně jako Don Quijote pokoušet, bojovat a prosazovat je. Nejhorší je, když člověk rezignuje.“
