Film René měl premiéru v roce 2008. Získal Evropskou filmovou cenu za nejlepší dokument. Co vás na Reném fascinovalo natolik, abyste se pustila do filmového pokračování jeho osudu?
Ve filmu René jsem sledovala kluka, který byl v šestnácti letech proti své vůli násilím vyslán na vojenskou školu. Tam svůj protest vyjádřil krádeží. Byl zatčen, uvězněn a od té doby v něm rostl hněv na celou společnost. Po dvaceti letech natáčení a premiéře snímku ovšem sám René postupně odkrýval svůj intelektuální potenciál. Seznámil se například se slečnou, vysokoškolačkou, pro kterou pak psal seminárky! Jedna byla o existencialismu. René napsal úžasnou esej na sisyfovské téma. Přitom má jenom základní vzdělání a zkušeností vězeňského života. Překvapilo mě, že je schopný takhle přemýšlet, já sama bych v tom byla docela ztracená.
Kde se to v něm bere?
Neustále čte. Má dobrou pamět, dokáže citovat, ale i reflektovat jednotlivé významy. Inteligenčně je vysoce nad průměrem. Přitom se často pohybuje na společenském dně. To mi připadalo jako unikátní kombinace.
Reného dokumentujete přes třicet let. Jak se to za tu dobu proměnilo?
Poprvé jsme natáčeli už v roce 1989, pro film René jsem pak Reného sledovala až do roku 2008. mobilní telefony tehdy nebyly žádná běžná věc, a tak jsme s Reném byli v především korespondenčním kontkatu, on rád psal dopisy. René byl často po vězeních, museli jsme dost složitě vyřizovat povolení k návštěvám. Někdy jsem ho směla navštívit uvnitř, někdy jenom v návštěvní místnosti.
A teď?
Byli jsme v kontaktu po telefonu. René byl na svobodě, a on na svobodě raději zavolá, než aby napsal. V jeho příběhu se ocitlo několik žen, ale také jeho ztracený syn. Ten se mi ozval, když film “René“ náhodou viděl v polepšovně.
Příjemně mě překvapil také vstup kreslíře a hudebníka Jaromíra 99 s jeho komiksovým projektem. René, který už napsal několik knih, mu mohl napsat scénář, což se ukázalo jako přirozené pokračování jeho tvořivosti.
Zatímco v mládí si nechal na krk vytetovat nenávistný nápis, dneska hledá lásku. Je to film o dospívání?
René si skutečně nechal na krk vytetovat nápis Fuck of People, i s tou pravopisnou chybou, když mu bylo okolo dvacítky. Dnes už je tetování běžnější, ale v době vzniku tohoto tetování to byla bomba. Ale stejně mu ten nápis na krku pořád vysílá ten jeho vzkaz do světa. Trvá to. Když se René dneska namíchne, vykřikuje, že se tím měl řídit častěji. Ale když je v pohodě, snaží se na to zapomenout. Někdy si to zahaluje šálou. To je boj mezi nenávistí a láskou, mezi dětstvím a dospělostí.
Při sledování filmu mi došlo, jak důležité jsou sociální vazby, které vlastně René po návratu z vězení absolutně nemá.
René skutečně nemá žádné vazby k vlastní rodině například. Všechny, které má, si musel sám vybudovat. V tomhle mu pomohl i ten film. A už se hrozně moc těší na na debaty k novému pokračování. Miluje diskuse po filmu, navazování kontaktů, pro něj je to teď taková sladká vize.
Jak René vnímá slávu?
Pocit celebrity ho baví, je rád, že ho lidi poznávají. Když jel do Prahy na premiéru Reného v roce 2008, měl zákaz navštívit Prahu. Policajti ho poznali a zatkli. On jim ale věnoval lístky na premiéru, a tak ho nechali, bylo to v pohodě. Zároveň ale musím říct, že si René na popularitě nezakládá. Na to je opravdu příliš inteligentní a chytrý. Nepropadá tomu.
Jak probíhalo natáčení?
René mi dával vědět, co se mu děje. Zároveň jsme například navázali kontakt s dívkou, která ho navštěvovala ve vězení při jeho ojedinělém pobytu za mřížemi. Vyrazili jsme tam s ní na její ohlášenou návštěvu. Samozřejmě jsme věděli, kdy ho propustí, na to jsme se taky mohli připravit. A pak nás potkala spousta náhod, kdy se člověk dozví, že se něco děje za běhu. Ale s tím si umím poradit, vždyť je to podstata toho, co dělám – už 40 let.
Soustředíte se na časosběrné dokumenty. Co vás na nich láká?
Časosběr je sázka na nejistotu. A už to samotné je pro mě výzvou! Poprat se s něčím, co nevíte, jak se bude vyvíjet. Musím být bdělá a vymýšlet, jak si poradit se situací, která se odehrává tady a teď. Bez možnosti přípravy. Něco se nečekaně stane a já na to musím reagovat? Probouzí to ve mně dokumentaristické reflexy.
Co je klíčovým momentem časosběrného natáčení?
Vždycky mám radost, když se to podaří dodělat. Reného jsme nejprve točili devatenáct let, teď třináct. Mohl by se na to kdykoli vykašlat, mohl by přerušit kontakt, nemusel by mě už chtít nikdy vidět.
Ve střižně jste se opět mohla spolehnout na střihače Jakuba Hejnu. Jak jste spolupracovali během covidu?
S Jakubem spolupracuju už dvanáct let. Tentokrát jsme ale film dokončovali během covidové pandemie. Můj muž byl z toho neklidný, nechtěl mě nikam pouštět. Ani do střižny! Vnímal to zkrátka citlivě.
Jak jste to řešila?
Normálně se vždycky sejdeme ve střižně, kde Jakubovi ukazuju hrubý materiál a říkám mu, co vybrat. Když jsem za ním ale tentokrát nemohla, musela jsem se spolehnout na transkripty materiálu. Po každém natáčecím dni si přepisuju rozhovory, které pak studuju, připravuju z toho základní střih. A tak jsem si z každého dne vybrala nejdůležitější scény, které jsem v textovém editoru sestavila podle výpovědí a kódových čísel. Takhle nahrubo sestavenou verzi jsem poslala Jakubovi a on to podle toho střihnul – na dálku. Výhodou bylo, že jsem měla víc času na přemýšlení. Jak jsem se v transkriptech rýpala, připravila jsem všechno možná pečlivěji.
Kdy jste se potkali ve střižně?
Až když jsme byli očkovaní. Pokračovali jsme pak už klasickým způsobem. Střih je u dokumentu strašně důležitý, protože tam vlastně budujete tvar filmu, tam se vám vyjeví, co se opakuje, čeho je moc, která situace je neúměrně dlouhá, jak to zhustit, co vyhodit.
Ve vašich filmech sledujete proměny individuálních osudů na pozadí současných dějin. Jak ale Reného osud vypovídá o naší aktuální společnosti?
Reného život reflektuje vztah Česka k trestu a trestání obecně. V roce 1989, ještě za socialismu, ho v jeho šestnácti letech za drobnou krádež poslali do vězení. Dneska by se to už nestalo. Vnímám tedy nějaký posun k humanizaci trestu. Jinými slovy, i trest musí být promyšlenější, není možné na každého jenom bezhlavě aplikovat paragrafy. Na druhou stranu je vidět, že ani dnes to není dostatečné.
Narážíte na Reného nedávnou vězeňskou epizodu?
René strávil dlouhou dobu na svobodě, do vězení už nikdy jít nechtěl, normálně pracoval. Ale pak ho chytili kvůli řízení bez řidičáku. Jistě, je recidivistou a dělal to opakovaně. Ale dostal za to tři roky! Skutečně posadíte takovéhleho člověka za žízení bez řidičáku na tři roky do vězení? To je přece peklo. Ukazuje to na fakt, že vězeňství je tu pořád trochu nefunkční.
René – Vězeň svobody má premiéru na prestižním amsterdamském festivalu dokumentárních filmů IDFA. Premiérovala se tam i Anny, jakou má pro vás IDFA váhu?
IDFA je považovaná za největší dokumentaristický festival v Evropě, kromě Anny se tam promítala i Katka a Soukromý vesmír, před dvěma lety jsem tam měla dokonce retrospektivu. Je to veliká radost, krásné město, bezvadné publikum. Je radost tam být, protože tam mám pocit, že dělat film má pořád ještě smysl.
