Jak vznikl nápad natočit film o Věře Chytilové?
S Věrou se už známe hodně dlouho, protože jsem s jejím synem Štěpánem Kučerou studovala FAMU a natočila s ním většinu svých filmů. Když jsem viděla její dokument Vzlety a pády o třech fotografech, ve kterém ona sama vystupuje, přišlo mi škoda, že neexistuje film o ní. Irena Pavlásková sice natočila pátnáctiminutový GEN, ale to mi připadá příliš málo pro tak zajímavou osobnost. Svěřila jsem se s tím producentce Kateřině Černé, které se nápad zalíbil a tak jsme jí to společně navrhli.
Jak jste s ní vycházeli, bylo to náročné?
Tak tuhle otázku mi pokládá každý. Nebylo to náročné. Věra je velmi ukázněná a vstřícná. Odpověděla mi na vše, na co jsem se zeptala. Dělala různé činnosti, i když netušila, k čemu to vlastně bude. Jako zkušená režisérka ví, jak je filmový materiál ve střižně potřebný. To jak film dopadne, považovala za moji odpovědnost nikoli za svou.
Pletla se vám do režie?
Když pomineme, že mi dala veškerý svůj rodinný archiv a že velkou část dokumentu tvoří ukázky z jejích filmů, tak lze říct, že ten zbytek je můj. Věra měla velký strach, když se šla podívat na závěrečný střih, měla pár pro ni typických poznámek, ale ani na vteřinu se nesnažila nic měnit.
O čem je vlastně tento dokument?
O ženě, která je zároveň úžasná a banální, o síle, se kterou bojuje se životem, i když neví jaký to má smysl.
Zajímala Vás ona i jako žena – režisérka ?
Ano, zajímala mě i jako žena i jako režisérka. Dnes není nijak obtížné být režisérkou. V době, kdy jí to napadlo, to byla fakt drzost. Zároveň, ale při veškerém tom režírování a bojování o filmy a projekty, Věra vlastně žije jako typická paní domu: nakupuje, uklízí, vaří – a nijak jí to nepřijde divný, naopak mám pocit, že si v tom libuje. Když skončí natáčecí den a všichni už zkolabují, ona ještě poběží na nákup, nakrmí zvířata, uvaří večeři – vůbec netuším, kde se v ní bere ta síla.
Srovnávala jste se někdy s ní?
Věra bezpochyby dosáhla v životě všeho, co bych i já sama chtěla dosáhnout. Zajímalo mě, co si o své životní cestě myslí, jak se dnes na ni dívá? A dozvěděla jsem se jen to, co jsem tušila, že neexistuje ani cíl, ani smysl, ale jen ta cesta samotná, tady a teď, v každém okamžiku.
Které vlastnosti si u ní vážíte a které naopak ne?
Nesmírně jí závidím odvahu a určitou velikost – nepatlání se v drobnostech. Blbých vlastností má Věra určitě spoustu, ale v tom právě tkví její šarm, že je takovou divokou kombinací všeho.
Ačkoliv je v dokumentu spoustu ukázek z jejích hraných filmů, nemluví se příliš o tom jak tvoří.
Spíš než konkrétní filmy, mě zajímalo, jak žije skrz ty filmy, jak se vyvíjí jako člověk, co jí to dává, co od toho chce, jaký to pro ni má význam a smysl, proč to vůbec dělá? Často mě po dlouhém rozhovoru okřikla: „Ty se na to ptáš proto, že tě zajímá odpověď, ty se vůbec neptáš kvůli mně!“ A je to pravda, já jsem se skrz ty rozhovory vážně chtěla dozvědět vše, na co jsem neměla odpověď.
Co se tyká ukázek z filmů, ty jsem nepoužívala jako příklady z její filmové tvorby, ale jako fragmenty jejího života. Proto tam nejsou ani všechny filmy. A proto jsou taky dány na stejnou úroveň jako její rodinný filmový archiv. Oba ty druhy filmů zároveň tvoří otisk Věřina života.
Je něco z Věřina života čeho jste se ve filmu nedotkly?
Spíš by se dalo říct, že jsem se dotkla jen minimální části a to té, která zrovna zajímala mě. Je tam ještě nejmíň dalších deset životů, na jejichž dveře jsem ani nezaťukala.
