Ústředním tématem filmu Fair Play je doping ve vrcholovém sportu socialistického Československa. Proč jste zvolila právě toto téma, které je i dnes stále vnímáno jako kontroverzní?
Před několika lety jsem si přečetla v novinách článek o tom, že se objevily tajné materiály ministerstva vnitra o státem organizovaném dopingu československých sportovců pomocí anabolických steroidů. Článek vysvětloval, že program plánovaného dopingu byl zahájen v roce 1983 a zúčastnilo se ho mnoho olympioniků. Archivy odkryly příšerné praktiky, kterými stát vědomě ničil zdraví špičkových sportovců za účelem vítězství za každou cenu. Ti, kteří se odmítli zapojit, se odsoudili k faktickému zániku sportovní kariéry. Ihned jsem si řekla, že je to vlastně obrovské téma, které ještě nikdy nebylo v hraném filmu zpracováno, a že mi toto téma umožní zaobírat se i tématy, která jsou mi vlastní, tedy otázkami svobody rozhodování, cti, sebeúcty. Nechtěla jsem vytvořit ideologický pamflet, ale film o lidské důstojnosti. Vždy jsem toužila napsat a natočit film o boji za malou lidskou svobodu v komunistické diktatuře.
Před psaním scénáře jste se věnovala studiu dobových materiálů týkajících se státem řízeného dopingu. Objevila jste během rešerší něco, co vás samotnou překvapilo?
Mé pátrání začalo nejdříve na internetu, následovně jsem se setkala s několika aktéry dopingu, ať již sportovci, trenéry či lékaři. Všem jsem musela slíbit, že zůstanou v anonymitě. Upřímně řečeno, vzhledem k tomu, že jsem ani o dopingu ani o vrcholovém sportu nevěděla nic, bylo pro mě překvapením téměř všechno. A předpokládám, že pro naprostou většinu diváků tomu nebude jinak.
Inspiroval vás k napsání scénáře nějaký konkrétní osud tehdejšího sportovce?
Ano. Dostal se ke mně případ jedné vrcholové atletky, které údajně její trenér bez jejího vědomí píchal anabolické steroidy s romantickým názvem Stromba. Tvrdil, že jde o obyčejné vitamíny. Předpokládal, že by se dopovat nedala. To pro mě byla zásadní inspirující informace. Nechtěla jsem totiž psát film o někom, kdo se rozhoduje, zda dopovat či ne, protože to by s sebou přinášelo identickou otázku, na niž jsem měla od začátku odpověď.
Téma filmu lze nepochybně povýšit na obecnou otázku hledání osobní svobody v totalitním režimu a ceny, kterou člověk, jenž se mu postavil, musel zaplatit. Do jaké míry se do filmu promítly vaše osobní zkušenosti?
Hlavní postavě Anně je ve filmu 18 let, je tedy přibližně stejně stará, jako jsem byla já v roce 1983. Fair Play není samozřejmě film o mně, ale je také o mém dospívání v socialistickém Československu, o problémech, které většina lidí kolem mě řešila, i když možná v méně vypjatých situacích. Dospívající děti tehdy často zjišťovaly, že jejich rodiče přežívají v systému založeném na lži, a doufaly, že nebudou stejné. Jejich rodiče zase řešili dilema, zda být morálním vzorem pro své děti a žít ve stínu, nebo se přizpůsobit lži režimu, kolaborovat s ním, a získat tak pro své děti lepší budoucnost. Do scénáře jsem dala mnoho prožitků svých, mých vrstevníků i našich rodičů. Film je v tomto směru velmi intimní.
Důležitou stránkou filmu bylo věrné zachycení a ztvárnění dobových reálií a nálady 80. let. Jak jste v tomto ohledu s výsledkem spokojena?
Byl to svým způsobem velký oříšek. Film se odehrává před 30 lety, jde tedy o snímek historický, ale na druhou stranu jde o období, které si ještě mnoho lidí detailně pamatuje. Nemohli jsme si tudíž dovolit žádnou nepřesnost, přibližnost. Nechtěla jsem ale, aby šlo o festival dobových rekvizit, aby byly vystavovány na obdiv objekty, které máme se socialismem vizuálně svázané, aby naše pozornost byla strhávána k dnes „legračním“ kostýmům. Na vizuální stránce jsme pracovali s kameramanem Basetem Střítežským, architektem Petrem Fořtem a kostýmní návrhářkou Simonou Rybákovou a myslím, že se nám společně podařilo vytvořit adekvátní dobový obraz.
Natáčení probíhalo v mezinárodní koprodukci, která sama o sobě bývá komplikovaná. Co byste nyní s odstupem označila v procesu produkce za nejnáročnější a co pro vás před natáčením bylo největší výzvou?
U většiny filmů, ať již s mezinárodní spoluprací nebo bez ní, jsou všechny fáze svým způsobem náročné. U Fair Play bylo již samotné psaní scénáře delší, než je obvyklé. První verzi jsem napsala v roce 2007, po ní následovalo během pěti let osmnáct dalších verzí. Bylo to dáno jednak tím, že jsem každou novou verzi dávala číst odborným poradcům, kteří si postupně rozvzpomínali na různé detaily, které mě inspirovaly k novým scénám, a také tím, že moji producenti Kateřina Černá a Pavel Strnad z Negativ filmu jsou velmi nároční a stále přicházeli s novými, musím přiznat obohacujícími kritikami. Také jsme se potýkali s nedůvěrou, zda dokážeme najít hlavní představitelky, které budou běhat tak dobře, že jim uvěříme, že mohou být nominovány na olympiádu. Proto probíhal casting na hlavní roli asi rok, druhý rok musely Judit Bárdos a Eva Josefíková trénovat čtyřikrát týdně.
Vedle dopingu má film i intimnější rovinu v podobě vztahu matky s dcerou. Anna Geislerová (matka) a Judit Bárdos (dcera) působí ve svých rolích velmi přesvědčivě. Pracovala jste s konfliktem mezi matkou a dcerou hned v prvních verzích scénáře, nebo se tento rozměr ve scénáři objevil až postupně během psaní?
Ano, téma mateřské lásky bylo ve filmu již od začátku, i když v první verzi měla hlavní hrdinka ještě bratra, který emigroval s otcem na Západ, takže všechno bylo v této rovině komplikovanější.
Judit Bárdos, představitelka hlavní role, není v Česku příliš známá. Co stálo za rozhodnutím obsadit do role Anny právě ji? Byl proces hledání herečky pro hlavní roli složitý?
Myslím, že mohu bez přehánění tvrdit, že jsem na castingu viděla většinu českých, moravských i slovenských hereček ve věku mezi 16 až 24 lety. Pozvali jsme s castingovou režisérkou Mirkou Hyžíkovou posluchačky a absolventky všech státních i soukromých hereckých škol. Když už jsem si byla jistá, že jsem našla tu pravou, a poslali jsme ji k trenérovi, ten mě hluboce zklamal, když řekl, že adeptka na hlavní roli nemá vůbec sportovní předpoklady a že ji nikdy běhat nenaučí. Když se tak stalo poněkolikáté, pochopila jsem, že musíme jít opačnou cestou, a herečky jsem nejdříve poslala na trénink a teprve, když prošly výběrovým sítem, dělali jsme skutečné herecké zkoušky. Judit jsem znala z filmu Dům, kde hrála hlavní roli, věděla jsem, že je nesmírně talentovaná, ale připadala mi na roli trošku starší a také, snad mi promine, při těle. Trenér z ní však byl nadšen, říkal, že má neuvěřitelný sportovní talent a že za chvilku zhubne. To se také stalo. Jsem opravdu šťastná, že roli Anny hraje ona, myslím, že ji svojí osobností velmi obohatila.
Co se celkového obsazení filmu týče, byl pro vás někdo z herců jasnou volbou od samého začátku, nebo se herecké obsazení rodilo až v průběhu castingu? Překvapil vás někdo z herců tím, jak svou roli uchopil?
Ne, neměla jsem vůbec žádnou konkrétní představu ani o tom, kdo by měl hrát roli matky. S Aňou Geislerovou jsem točila již dva televizní filmy, ale vlastně až teprve ve chvíli, kdy jsem ji viděla ve filmu Nevinnost, jsem si uvědomila, že by byla pro roli ideální, protože splňovala moji představu, že by matku měl hrát někdo, kdo je na jednu stranu tvrdý, nekompromisní, a na stranu druhou jemný a emocionální. Byla jsem si jista, že Aňa zahraje všechny psychologické nuance, že se díky její interpretaci bude moci divák s jednáním postavy ztotožnit. Kvůli slovenské koprodukci bylo jasné, že musíme mít i herce z tohoto teritoria, ale to pro mě žádná povinnost nebyla, protože slovenští herci jsou nesmírně talentovaní. Vybrala jsem si Romana Luknára, o jehož talentu jsem věděla dlouho, a bylo pro mě příjemné s ním pracovat. Stejně tak jsem znala z pražských divadel Romana Zacha a Igora Bareše a bylo pro mě ctí, že role přijali. Na postavu Annina přítele jsem na castingu vybrala šikovného Ondřeje Nováka. Ale abych odpověděla na otázku, zda mě někdo překvapil. Výborní herci, a to všichni zmínění jsou, vás vždy příjemně překvapí tím, že nad rámec vašich pokynů dodají replikám ještě větší emoci, větší hloubku a na zajímavosti. A tak se i stalo.
Jste připravena na možnost, že Fair Play vzbudí u některých diváků negativní emoce? Přeci jen je doping citlivé téma, o němž není radno v některých kruzích mluvit…
Upřímně řečeno mě to nenapadlo, takže připravená nejsem. Já se v kruzích, kde se o dopingu nesmí mluvit, nepohybuji. Ale jsem připravená na negativní kritiky, že se mi ve filmu něco nepovedlo atd., i když doufám, že jich moc nebude.
Vy sama jste se ve Francii, kde žijete, prosadila jako střihačka a podílela jste se na mnoha úspěšných filmech. Měla jste nutkání mluvit během střihačských prací Jakubu Hejnovi (střih) do práce, nebo jste vše nechala výhradně na něm? Uvažovala jste i o možnosti, že si celý film sestříháte sama?
Své filmy nikdy nestříhám sama, protože si myslím, že každý režisér je po natáčení lehce neobjektivní, unavený a že mít druhý čerstvý pohled je důležité. Ale samozřejmě, že jsem do střihu Jakubovi mluvila, tomu se neubrání žádný režisér. Jestli jsem to dělala více, či méně, nedokážu odhadnout, možná že méně, protože si myslím, že právě proto, že jsem střihačka, jsem věděla, že některé věci prostě jinak udělat nejde.
Prozradíte, na čem a s kým momentálně pracujete?
Dokončuji knihu o své emigraci a doufám, že se pustím do adaptace Škvoreckého Zbabělců.
