Režisérka Věra Chytilová patří k nejzkušenějším českým filmovým režisérkám druhé poloviny 20. století. Prosadila se zejména snímky Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983), Hra o jablko(1976), Kalamita (1981), Kopytem sem, kopytem tam (1988), Ovoce stromů rajských jíme (1969), Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), Sedmikrásky (1966) či Šašek a královna (1987), pomineme-li řadu dalších divácky úspěšných snímků (Dědictví aneb kurvahošigutntag – 1992 aj.). Při příležitosti uvedení svého nového filmu se mezinárodně respektovaná režisérka zmínila o pohnutkách k jeho vzniku a záměrech tohoto snímku.
O čem je váš nový film?
Je to komedie o tom, jak si nelze dělat iluze. Snažila jsem se, aby to byla velká legrace, ale asi se mi to nepodařilo. Je to spíš podnět k zamyšlením.
Kdy a jak vznikla myšlenka tohoto filmu?
Tuto problematiku jsem měla na mysli již delší dobu. S psycholožkou Kateřinou Irmanovou jsme se setkaly náhodou po letech, já jsem se dříve přátelila s jejími rodiči. Věděla jsem, že dělá psycholožku. Začaly jsme se bavit o možnosti spolupráce a díky její profesi jsme získaly bohatou zásobu případů, z níž jsme čerpaly. Nejprve to vypadalo, že to bude televizní seriál, příběhy psycholožky, ale postupně jsme od toho odstoupily. Uvědomila jsem si, že nechci dělat nekonečný seriál, ale že mě na tom zajímá střet osudů, které se setkávají u psycholožky a na ni to má vliv. A tak jsme dospěly k celovečernímu filmu.
Jedná se tedy o skutečné případy?
Ano, nechaly jsme se inspirovat příběhy, které Kateřina během své praxe zažila, ale různě jsme je modifikovaly. Jsou to velmi intimní záležitosti a každý psycholog je vázán profesní mlčenlivostí.
Vnímala jste tento snímek od samotné myšlenky na jeho vznik až po dokončení primárně spíše jako analýzu subjektů, tedy příběhů jednotlivých postav a jejich vzájemných vztahů, anebo jako celistvou sondáž do soukolí života celé současné společnosti?
Je to o smyslu věcí, obraz společnosti a toho, co žijeme. Obraz traumatu společnosti. Snažíme se tu vybízet každého diváka, aby se zamyslel a našel si v mozaice příběhů to své. Reagovala jsem jím na dobu a její problémy, vkusu diváků se zásadně nepřizpůsobuji. Je to o nutnosti nadhledu, o obavách, kam to vede, jestliže se člověk nechá unést a je sebestředný. Jakákoliv deformace je vlastně krize z hledání východisek. Všechno totiž souvisí se vším.
O mezilidských vztazích vypovídají i vaše předchozí snímky. Je vám to téma něčím zvlášť blízké?
Všechny filmy, jsou-li o lidech, řeší mezilidské vztahy, co by měly řešit jiného. Doufám, že i tento snímek bude sebereflexí současné společnosti.
Najdou diváci nějakou paralelu mezi tímto filmem a vašimi předchozími?
Každý můj film zpracovával jiné téma. Nikdy se nechci opakovat.
Tento film je opět jakousi „satirickou kritikou“ dnešní doby. Jak by měli lidé film přijímat?
Tvůrce má určitou povinnost vůči své době, aby ji zobrazoval, odrážel. Pátrám po tom, proč nejsme schopni nadhledu, proč jsme tak všichni sebestřední. Doufám, že film je jakousi reflexí současné společnosti. Každý si v něm může najít svůj problém. Jde o to si uvědomit, že každý rozhoduje o svém osudu sám. Nemůže naivně čekat, že to za něj někdo jiný udělá.
Jak vnímáte tuto novinku s odstupem několika týdnů od jejího dokončení – například řešila byste některé tvůrčí postupy jinak?
Každý svůj dokončený nový snímek začnu nenávidět. A víte proč? Kvůli tiskovým konferencím!
Sledujete recenze ve sdělovacích prostředcích?
Ohlasy tisku mě moc nezajímají. Film dělá každý autor pro sebe. Ten střet osudů lidí mě velmi zaujal, snažila jsem se tedy oslovit kdekoho, aby si uvědomili, že život sice může být veliká sranda, ale že také přicházejí momenty, kdy každá legrace končí a jde do tuhého. Ve svých filmech se snažím říkat pravdu, jak ji cítím. Jde mi o diváka, tedy aby si uvědomil základní lidské hodnoty, a vůbec ne jen o nějaké recenze.
