S myšlenkou natočení filmu o první přímé volbě prezidenta přišli zkušení producenti z Negativu Kateřina Černá a Pavel Strnad, kteří vás oslovili k jeho režii. Proč si myslíte, že oslovili na tento velký projekt zrovna vás?
Asi proto, že se známe z předchozí spolupráce a že jsme si prostě sedli. Spojuje nás i zájem o politiku a veřejné dění, takže si dobře rozumíme. A víme, že se na sebe můžeme spolehnout. Ověřili jsme si to před několika lety na dokumentárním filmu Po dlouhé noci den, který vznikal v koprodukci Negativu s německou televizí RBB a Českou televizí. Byl to snímek o třech ženách, které jako dívky byly za války nuceně nasazené v německých zbrojařských továrnách. Navíc producenti z Negativu dobře znají i moje předchozí filmy, na spolupráci na tomto filmu jsme se tak domluvili velmi rychle.
Jakým způsobem se vyvíjela struktura filmu během natáčení? Lišil se nějak významně průběh natáčení od toho, co jste si s producenty vytýčili?
Struktura se ani tolik neměnila, spíše se dopřesňoval styl. Zpočátku jsme si mysleli, že budeme líčení událostí prokládat postřehy a úvahami různých politologů, komentátorů, novinářů nebo odborníků na ústavní právo, ale nakonec se po několika natáčecích dnech ukázalo, že to, co natáčíme během kampaně v blízkosti kandidátů, je natolik atraktivní a dramatické, že by filmu padal řemen, kdybychom jeho tah rozbíjeli statickými rozhovory. Ale nechtěli jsme na ty názory “zvenčí” úplně rezignovat a tak jsme je natáčeli ve chvíli, kdy se odborníci přirozeně baví mezi sebou. Jako například Karel Hvížďala s Jaquesem Rupnikem, který si povídali o volbě prezidenta na oslavách narozenin Karla Schwarzenberga.
S natáčením jste začali už v létě 2012, tehdy oznámilo kandidaturu více lidí jako například Karel Randák nebo Ladislav Jakl. Točili jste i s těmito lidmi, jaký budou mít ve filmu prostor?
Ano, točili jsme i s Karlem Randákem a Ladislavem Jaklem. Ale jejich role ve filmu bude nakonec jen velmi okrajová, stejně jako byla okrajová i jejich kandidatura.
V jakém týmu jste natáčeli? Nebylo třeba být někdy na více místech najednou? Měli jste více štábů?
Zpočátku jsme si mysleli, že to bude nutné a že budou muset být neustále připravené dva štáby, které budou zaznamenávat paralelní děje. Nakonec se ale ukázalo, že zase tolik akcí se neděje a že jeden štáb stihne zaznamenat to podstatné. V průběhu natáčení vlastně vznikly jenom dvě situace, kdy jsme nasadili více štábů. Byl to den, kdy kandidáti očekávali se svými spolupracovníky výsledky prvního kola. Tehdy jsme nasadili pět štábů – k Fischerovi, Zemanovi, Schwarzenbergovi, Dienstbierovi a Franzovi. A totéž v případě očekávání výsledků druhého kola, kdy jsme ovšem potřebovali už jenom štáby dva.
A v jakém žánru bude nakonec film o historicky první přímé volbě prezidenta?
On se nám žánr filmu v průběhu proměňuje. Na začátku je to překvapivě vtipný kousek a to díky bizarním výjevům, které jsme v průběhu kampaně zachytili. Třeba takové “Zábavné talkshow Tomio Okamury” ve Vrbně pod Pradědem s písničkami Vítězslava Vávry asi pobaví každého. No a postupně se nám ten film dramatizuje, komických výjevů ubývá a stává se z toho společenské drama. Konec je variabilní – buď je to happyend nebo tragédie, podle toho, kdo se na něj dívá.
V průběhu natáčení jste se museli setkávat i s nejrůznějšími osobnostmi a celebritami, které podporovali jednotlivé kandidáty. Koho z těchto lidí ve vašem filmu uvidíme? Kdo nás překvapí?
Uvidíme například Helenu Vondráčkovou, Daniela Hůlku, Filipa Renče, Marka Vašuta, Jana Přeučila, už zmíněného Vítězslava Vávru, Lubomíra Brabce, Felixe Slováčka a samozřejmě Jiřinu Bohdalovou.
Odmítal některý z kandidátů natáčení s vámi nebo byli všichni vstřícní?
Byli k nám vstřícní, protože všichni potřebovali nějakou formu propagace. Proto když viděli kameru, nebránili se. Samozřejmě do jisté míry. Každý kandidát má zkušenosti s lidmi ze zpravodajství a tak očekávali, že my se budeme také chovat jako lidé ze zpráv. Mysleli, že natočíme dvě tři odpovědi, pak několik ilustrativních záběrů a odjedeme do redakce. Museli jsme jim leckdy na několikrát vysvětlovat, že takhle my nepracujeme, že děláme časosběrný dokument.
Byly momenty, místa, kam vás volební štáby nepouštěli?
Samozřejmě, že ano. Přeci jenom jsme pro ně byli zástupci médií, před kterými si ta největší tajemství střežili. Máme natočené porady většiny týmů, ale nemohli točit ty porady, kde se probíraly tajné volební strategie.
Kdo z kandidátů byl v tomto ohledu nejotevřenější?
Jiří Dienstbier a Karel Schwarzenberg. Dienstbier byl především otevřený tím, co říkal. Otevřeně pojmenovával, co se mu nelíbí na ostatních kandidátech a kdo například stojí podle jeho názoru v pozadí kampaně Miloše Zemana. Schwarzenberg a jeho tým zase byli otevření v tom smyslu, že nám dovolili natáčet i některé strategické porady nebo naopak velmi uvolněné okamžiky, ve kterých se nepracovalo, ale spíše relaxovalo.
Sledovanými se v průběhu kampaně staly i debaty. Měli jste možnost točit přípravu jednotlivých kandidátů?
Ano, točili jsme takových příprav několik. Například u Jana Fischera. Lidé z týmu většinou nejprve svým kandidátům popsali podmínky a pravidla debaty, na kterou se připravovali a pak si říkali, jaké otázky mohou padnout a co by se na to asi dalo odpovědět.
Kdo z kandidátů vás příjemně překvapil a čím? A šokoval vás někdo v průběhu natáčení?
Mě osobně jako voliče překvapila Zuzana Roithová. Rozhledem, moudrostí, schopností formulovat zajímavé postřehy a statečností. Naopak jistým zklamáním pro mě bylo působení Vladimíra Franze, kterého si jeho iniciativa vybrala jako občanského kandidáta, který měl být pravým opakem stranických kandidátů, a který měl být reprezentantem úplně jiného pojetí politiky, než jak ji reprezentoval například Miloš Zeman. A Franz nakonec oznámil, že bude volit právě Zemana.
Přistupovali k vám celou dobu kandidáti a týmy stejně, nebo se se zostřováním kampaně někdy zostřovaly i vztahy mezi vámi?
Před druhým kolem volby bylo už velmi složité dostat se do blízkosti pana Zemana. Naproti tomu štáb Karla Schwanzerberga nás nechal před druhým kolem pronikat do zákulisí více než před prvním kolem.
Film jste v počátku přirovnávali k dokumentu Občan Havel. Mají tyto filmy nakonec něco společného a co?
Nepochybně mají. Mají podobnou metodu. Je to metoda čisté observace, pozorování. Štáb s kamerou je pouhým svědkem událostí a přirozených situací. Nijak do nich nezasahuje, neintervenuje, neovlivňuje to, co se před kamerou odehrává a neklade otázky. Klíčem k dobré scéně a tím i k dobrému filmu je to, jestli se dostaneme k těm nejzajímavějším scénám. Jde tedy o přístup ke kandidátům, k jejich týmům a jde o důvěru, kterou k nám mají nebo nemají. Kde se tu důvěru podařilo vybudovat, tam odtud taky máme nejsilnější momenty.
V jakém okamžiku jste ukončili natáčení? Nechá vás nový prezident nakouknout ještě do zákulisí inaugurace?
Ve střižně jsme zjistili, že nám jako konec vystačí okamžik po vyhlášení výsledků volby. Cokoli navíc už by bylo jen opakováním téže emoce.
Při zpracovávání tématu prezidentských voleb a obzvláště ve vyhroceném druhém kole volby s tak silnými protikandidáty se člověk jen těžko ubrání nezávislému pohledu. Jak se to dařilo vám? Museli jste někdy bojovat s tím, abyste někomu z kandidátů nechtěně „nenadržovali“ a naopak?
Nikomu jsme nenadržovali a ani jsme nikoho nepotápěli. Ona to totiž naše metoda práce ani moc neumožňovala. Vždycky jsme se snažili být u nějaké situace a tu věrně zaznamenat bez ohledu na to, jestli se nám ten kandát líbí nebo ne. Věřím tomu, že každá situace, kterou máme ve filmu, nese o svých protagonistech silnou a jasnou výpověď, ke které by bylo zbytečné cokoli přidávat. Ať už přímo při natáčení třeba nějakou konfrontační otázkou, nebo pak ve střižně nějakým návodným střihem.
