Katka

S Katkou jste začala točit v roce 1996 v terapeutické komunitě Sananim v Němčicích, co předcházelo tomu, že jste se rozhodla točit zrovna s ní?

V roce 1996 jsem připravovala pro Českou televizi sérii časosběrných filmů o různých ženách. Jednou z nich měla být protidrogová terapeutka. Při prvním natáčení v terapeutické komunitě mě napadlo, že by bylo zajímavé paralelně sledovat osudy jejích dvou klientek. Tou jednou byla Katka. Postupem času jsme záměr upravili a věnovali se plně příběhu Katky, která dokázala velmi zajímavě reflektovat svou situaci.

Jakým způsobem jste se dlouhodobě kontaktaktovala s Katkou, která nemá stálou adresu a nebývá dostupná na telefonu?

To byl vždycky obrovský problém. Když Katka odešla z komunity jakoby se po ní slehla zem. Věděla jsem, že v té době bylo centrum pražských narkomanů okolo Staroměstského náměstí. V té době jsem se snažila všechny své cesty vést tamtudy. Katku jsem tam po čase opravdu potkala. Pak jsme nechávali vzkazy v domečku, kde Katka s přítelem tehdy bydleli a oni se sami ozývali. Později nastala doba mobilů, ale Katka nikdy neudržela dlouho jedno číslo. Někdy sama volala, nebo jsme nechávali vzkazy na nástěnce v Drop-inu. Na domluveném místě jsme občas čekali i několik hodin, ale Katka vždy dorazila.

Jaká byla nejdelší prodleva, kdy jste Katku neviděla?

Po dokončení filmu „V pasti“ jsem s Katkou ještě několikrát natáčela, naposledy v roce 2004. V roce 2007 jsme se s producenty z Negativu dohodli, že zkusíme v příběhu Katky společně pokračovat. V dubnu 2007 jsme na Finále v Plzni vyhráli s filmem “Marcela” a tam, ten večer, jsme si řekli, že druhý den začneme Katku shánět. To se asi po třech týdnech podařilo a setkali jsme se s Katkou v kavárničce v centru Prahy. Katka mi přišla dost sešlá, ale náš návrh ji zaujal a doslova tehdy řekla, že by jí to natáčení konečně mohlo nakopnout k nějakému zásadnímu činu. Tím mínila definitivní skoncování s drogami. Náš první natáčecí den byl asi čtrnáct dní po tomhle setkání. A tehdy mi Katka sdělila své podezření, že je asi těhotná.

Když jste se dozvěděla, že je Katka těhotná, jaké pocity jste z toho měla?

To byl naprostý šok, protože mi bylo jasné, že do příběhu vstupuje strašně silné a zásadní téma a vůbec jsem si nedovedla představit, co bude následovat. Hlavní pocit ale byla nějaká nejasná naděje, že to by mohl být tem impuls, na který Katka pořád čeká. Zároveň hrůza z toho co se stane, když se to nepovede.

Jaké chvíle pro vás byly během čtrnácti let spolupráce s Katkou nejkrušnější?

Život Katky i jejích přátel se odehrává na ulici. V drsném a nemilosrdném světě. Často jsme byli svědky situací, které byly dost vyhrocené a mimo naši běžnou životní zkušenost . Pro mě bylo těžké takové situace zpracovat a vyrovnat se s nimi. V tom byla práce na tomhle filmu výjimečná – v množství silných emocí, které pak na člověku leží a někdy má pocit, že ho zavalí.

Jaký má podle vás Katka názor na vlastní motivaci k natáčení tohoto filmu a míru svého soukromí?

Myslím, že Katka vždycky věřila, že natáčení a následný film by mohl pomoci jí osobně a případně i divákům. Samozřejmě i ona měla své limity a některé věci, které tuším, nám nikdy nesvěřila.

Jaká byla reakce Katky, když viděla konečný výsledek vašeho dlouholetého natáčení?

Katka viděla hotový film. Celou dobu projekce ani nehnula brvou. Film odsouhlasila. Pak jsem se jí zeptala, jestli nechce něco vzkázat své dceři Terezce, která ten film třeba jednou uvidí. Katka po chvíli váhání řekla, že se jí omlouvá a teprve v tu chvíli se jí zlomil hlas.

Vy jste vždycky věřila v jakousi naději na zlepšení událostí u svých filmových hrdinů, ať už to byla Marcela nebo René. Jak hodnotíte do budoucna situaci Katky?

Já bych nikdy nemohla připustit, že neexistuje naděje. V každém lidském příběhu může nastat zlom, obrat, prozření. Tahle víra mi pomáhá dělat filmy, které dělám. Ty příběhy prožívám. Nejsem skeptik nad věcí.