Váš poslední film Moje slunce Mad byl v červnu oceněn na největším festivalu animovaných filmů ve francouzském Annecy prestižní Cenou poroty. Proč myslíte, že film obstál v tak velké konkurenci?
Myslím, že na tom má zásluhu především předloha, scénář, animace, výtvarno, režie, herecké obsazení, hudba, zvuk, střih, producenti, produkce, postprodukce, prostě všechno. A také nějaká šťastná hvězda. To myslím samozřejmě jako nadsázku. U animovaných filmů se často postavy i děj zjednodušují, což jsme částečně dělali i my, ale zároveň jsme se snažili zachovat mnohovrstevnatost příběhu i plastičnost postav. Jeden z členů poroty mi napsal, že náš film je dojemný, křehký. Oceňoval zobrazení postav, které není zjednodušované, každá má několik vrstev, jsou komplexní, speciálně Nazir, který přeskakuje od pokrokovosti k tradicionalismu. Novináři třeba kladně zmiňovali emocionalitu
, příběh i herectví postav. To mě obzvlášť potěšilo, protože jsem často byla velmi kritická a trápila jsem animátory, hodně jsem vracela záběry k opravám. Ale asi se nám ta detailní práce vyplatila.
Co vás zaujalo na románové novele Frišta spisovatelky Petry Procházkové, že jste si ji s producenty vybrali k celovečernímu a navíc ještě animovanému zpracování?
Kniha mě od prvního momentu uchvátila svojí živostí, bezprostředností, s jakou popisuje život v afghánské rodině. Do té doby jsem se o život v Afghánistánu nijak zvlášť nezajímala, ale díky humoru hlavní postavy Herry, jejím lehce ironickým komentářům z pohledu Evropanky, jsem se ocitla na místě, kam bych se bez ní nikdy nemohla podívat, do intimity muslimské rodiny. Najednou zjistíte, že přes mnoho rozdílů, které tam panují, je mnoho věcí podobných, nám důvěrně známých. Záměrně jsem hledala předlohu, která není pro animaci vytvořená, chtěla jsem dokázat, že i v animaci je možné vyprávět mnohovrstevnatý příběh tak jako v hraném filmu. Formu animace jsem zvolila, protože je to moje nejpřirozenější vyjádření. Ostatně v současnosti už existuje mnoho animovaných filmů zobrazujících reálné příběhy.
Herra odchází z rodné Prahy, aby se provdala za Afghánce Nazira. Co ji na Nazirovi narozdíl od evropských mužů imponuje? Umíte si představit odejít za svou láskou do země zmítané nekonečnou válkou a navíc do tak odlišné kultury?
Je to možná jen moje osobní interpretace, ale Heřře jsem zcela rozuměla. Měla pocit, že potkala muže svého života, opravdového muže s velkým M. Velkého medvěda s něžným srdcem, statečného, přímého člověka, který je silnější než ona. A za takovým mužem stojí za to jít na konec světa. Já jsem odešla za svým tehdejším “mužem svého života” jen do Ameriky, tedy z bavlnky do bavlnky. Tam jsem postrádala jenom svobodu profesní, protože dělat si své filmy jako u nás je tam nemožné. Srdce žen jsou ale nevyzpytatelná a jejich statečnost je velká. Obdivuji třeba české novinářky Lenku Klicperovou, Markétu Kutilovou i naši Petru Procházkovou (autorku knižní předlohy), které neohroženě jezdí do míst válečných konfliktů.
Do jakého přesně období je zasazen děj filmu, jakou roli hraji, že se vše odehrává v zemi ovládané Tálibánem? Jak moc je ta nestabilní politická situace Afghánistánu podstatná pro váš film, který se z traileru zdá být především příběhem lásky dvou mladých lidí z odlišných koutů světa?
Petra psala knihu kolem roku 2004, kdy v Afghánistánu byl na chvíli klid. Náš děj se odehrává později, kolem roku 2011, kdy už začalo trochu přituhovat. Každý by asi interpretoval knihu jinak, ale pro mě je to hlavní intimní příběh vztahů v rodině, který je svým způsobem univerzální. Ale je jasné, že jakýkoliv film odehrávající se v tak neklidném a nebezpečném prostředí, jako je Afghánistán, má politický podtext. Tamní život je neskonale víc ovlivňován vnějšími událostmi než kdekoliv jinde.
Do života Herry vstoupí tajemný chlapec jménem Mad, jehož jméno dominuje i v názvu vašeho snímku Moje slunce Mad. Jak moc podstatný je pro váš příběh tento chlapec přicházející do rodiny odněkud z dalekých hor?
Mad je Heřře přidělen jako její dítě, po počátečním váhání v něm Herra najde nejbližšího spojence. Mad je mediátorem. Díky své odlišnosti působí trochu jako z jiného světa, stejně jako Herra vlastně nikam nepatří, i proto jsou si tak blízcí.
Jak moc bylo těžké zanimovat příběh Moje slunce Mad, který je z reálného prostředí, má reálný příběh a postavy?
Dost dlouho jsem řešila podobu postav i prostředí. Začínala jsem výraznou stylizací, která je mi vlastní, ale pak jsem se zalekla, že divák nebude těmto postavám věřit. Takže jsem je předělala do realistické podoby, která ale byla pro animátory velmi obtížná a navíc to už nebyl můj styl. Výsledek je někde mezi.
Váš snímek vznikal také na Reuninonu?
FIlm vznikl v česko-francouzsko-slovenské koprodukci. Francouzi se podíleli na hudbě, zvuku a vytvořili půlku animace. Animační studio bylo na Reunionu, pro mě do té doby neznámém ostrově vedle Madagaskaru. Nejdřív jsem z toho byla na nervy, ale nakonec nebyl rozdíl, jestli jsem z domova ze svého počítače připomínkovala záběry ze studia Alkay v pražských Nuslích nebo záběry z Reunionu. Díky dokonalé přípravě i tomu, že jsme animátory na Reunionu spolu s animátorkou Míšou Tyllerovou chvíli zaučovaly, působí animace z obou studií obdobně, sama ji už nerozliším.
Jaká byla práce s herci, kteří pak jednotlivé postavy v různých jazykových verzích namlouvali? Na festivalu ve Varech pouštíte mezinárodní verzi filmu?
Moje slunce Mad byl oříšek nejen po stránce animace ale i po stránce dialogů. Animovali jsme na české dialogy, ale rozhodli jsme se vytvořit i verzi mezinárodní, kde každá postava mluví svým jazykem. Tedy česky, anglicky a pak hlavně darí, což je v Afghánistánu nejrozšířenější jazyk. Nedovedla jsem si představit, kde najdeme dobré afghánské herce ani jak je budu režírovat, když jejich jazyku nerozumím. V tom nám ale pomohla právě česká verze, takže herci v afghánském studiu už měli předlohu, jak své scény intonačně pojmout. K mému překvapení šlo nahrávání v Kábulu velmi dobře, výsledkem jsem nadšená. Měli ve studiu svého režiséra a já jsem byla párkrát přítomná online, takže jsem mohla třeba Nazira koučovat, jak správně vyslovit věty, které měl v textu česky.
A hlas hlavní představitelky Herry namluvila v mezinárodní i české verzi herečka Zuzana Stivínová?
Překvapivě ano. Vnitřní monology mluví Zuzana Stivínová česky, ale musela nahrát i své dialogy v darí. Domnívali jsme se, že pro hudebně nadanou Zuzanu, to bude brnkačka. Nedošlo nám, jak pracné je naučit se přesně zopakovat větu v pro nás naprosto nepochopitelném jazyce, a navíc tyto věty zahrát, herecky pojmout a to ještě tak, aby se strefily do pusy postavě. Ale Zuzana je velká profesionálka, s pomocí naší afghánské jazykové poradkyně nakonec všechno skvěle zvládla.
Dostala jste se v souvislosti s natáčením vy osobně do Afghánistánu?
V Afghánistánu jsem bohužel nebyla, producenti mě tam nepustili. Musela jsem si vystačit s videi a dokumentárními filmy a samozřejmě s referencemi na internetu. Ohromně mi pomohly konzultace s Petrou Procházkovou i s naší afghánskou poradkyní. Někomu se to může zdát jako velmi salónní přístup, ale pro mě je Moje slunce Mad hlavně o vztazích v rodině, ne tolik o Afghánistánu. I tam zároveň běží normální život, na který jsem se chtěla soustředit. Ale potýkala jsem se i tak s jejich realitou. Když například řekli, že začínají pracovat až později, protože ráno je nejvíc bombových atentátů. Že tam mají “novinku” – bomby s magnetem, které kolemjdoucí atentátník, třeba malý kluk, připlácne na auto. Myslela jsem na to, jak tady šílíme kvůli covidu, který mají oni navíc také.
Za své filmy jste obdržela řadu prestižních ocenění – nominace na Oscara za studentskou animovanou grotesku Řeči, řeči, řeči, Zlatý medvěd z Berlinale za krátký snímek Repete nebo Zvláštní uznání z Mezinárodního filmového festivalu v San Sebastiánu za Nevěrné hry. Málokterý nejen český tvůrce se může pyšnit tolika cenami ze zásadních filmových akcí po celém světě. Co vám ocenění přinesla?
Ocenění práce je vždycky ohromně motivující. Je to osobní odměna i potvrzení, že váš film funguje, že jste se nedřeli nadarmo. Ceny napomáhají v další kariéře, je na vás víc vidět, lépe se získává podpora v další tvorbě. Samozřejmě je jasné, že v umění nejde srovnávat, hodnocení je velmi subjektivní, záleží na složení poroty a osobních preferencích. Myslím, že by stačilo uvádět výběr, třeba pěti nejlepších filmů. Ale cenám se nebráním. Vedle prestiže a trofeje někdy dostanete i finanční cenu, ta vám pak zase pomůže v další tvorbě tím, že nemusíte brát zakázky, dá vám svobodu.
Vedete katedru animovaného filmu na pražské FAMU, jejíž studenti slaví řadu úspěchů po celém světě? Za všechny můžeme jmenovat český film Dcera vaší ruské studentky oceněný studentským Oscarem. Co si myslíte, že stojí za úspěchem absolventů animace na FAMU? Mám z úspěchů našich studentů i absolventů ohromnou radost. Stojí za tím dlouhodobý směr naší katedry, což je zejména propracovaný scénář a také technické provedení, znalost řemesla. Já jsem na katedru snad vnesla více radosti, otevřenosti. Studentům dáváme co největší volnost k tomu, aby vyjádřili svoji individualitu, zároveň se je snažíme trochu kočírovat v tom, aby jejich filmy byly soudržné, komunikovaly s divákem, měly čitelný záměr a sdělení, i když může být interpretováno různě.
Jaké sledujete v tomto oboru celosvětově trendy?
Dělá se všechno a jakkoliv, to se týká obsahu i formy. Nyní jsou hodně populární anidoky, animované filmy s prvkem dokumentu. Věnujeme se jim i na naší katedře, například filmy Nory Štrbové nebo Diany Van Cam Nguen jsou velmi úspěšné na festivalech. Také si všímám, že mnoho krátkých animovaných filmů spojuje záměrná nejednoznačnost sdělení, což reflektuje dobu. Ale vždycky, když se objeví silný, čitelný film, který třeba navíc i obsahuje humor, tak v té záplavě niterných pocitů zmaru velmi boduje.
Co je podle vás předpokladem k tomu být dobrým animátorem? Je tento obor perspektivní? Vy sama jste absolvovala ateliér animovaného filmu na VŠUP/UMPRUM. Co byste vzkázala těm mladým lidem, kteří právě studium animace zvažují?
Animace byla, je i bude. Její formy se mění, má své přílivy a odlivy, objevují se nové techniky a pak se navracejí staré… Celovečerní filmy, seriály, krátké filmy, experimenty, příběhové i nenarativní filmy, music videa, přesahy do game designu – animace je perspektivní stále. Animace je obor, který vám dává nekonečnost možností vlastního vyjádření, droga na celý život. Takže to dobře zvažte!
