Vybavuješ si okolnosti vzniku nezávislé filmové společnosti Bulšitfilm?
„Ááách, vznik Bulšitfilmu? To už je dávno. V roce 1983 jsem ležel ve střešovické nemocnici, kde jsem potkal zvláštního pacienta v růžovém županu a froté pyžamu. Odlišoval se na první pohled od erárně oděných vojínů základní služby. Byl to Roman Včelák. Z nudy jsme začali vymýšlet nejrůznější taškařice. Jednou z nich byl i plán, že se staneme slavnými filmaři. Oba jsme se dlouho smáli. Tak vznikl Bulšitfilm.“
Překlad názvu vaší skupiny je myslím všem jasný, ale čí to byl nápad?
„Na elektrotechnické fakultě, kde jsem studoval elektronické počítače a programování, jsem měl podivného spolužáka; jeho dlouhé mastné vlasy mu sahaly až na zadek. Při přednáškách si pod lavicí neustále četl americké „paperbacky“. Vždy když byl vyrušen profesorem a vyzván, aby rozpočítanou soustavu diferenciálních rovnic popisujících elektromagnetické pole dořešil, utrousil znechuceně: „Bulšit“. Pak vstal a s noblesou matematického mága brilantně příklad dopočítal. Ve druhém ročníku raději emigroval a dnes je pravou rukou Billa Gatese a šéfem nejprogresivnějšího softwarového týmu Microsoftu v USA. Slovo „Bulšit“ jsme s přáteli počeštili při zachování jeho anglického významu. Odtud byl již jen krůček k názvu naší filmové společnosti.“
Můžeš přiblížit jak si režisér vybírá členy „své“ filmové společnosti ?
„Členy Bulšitfilmu se postupně stávali kamarádi z nejrůznějších okruhů, byl to např. hudební skladatel Milan Guštar z kapely Flao YG, ve které jsem léta arytmicky bubnoval. Dále Dalibor Fencl, Soňa Pajerová, Martina Michálková, Andrea Landovská, Martin Vileta a další z divadla Zavadilka, pro které jsem napsal a režíroval dvě divadelní představení. Postupem doby se osazenstvo Bulšitfilmu obměňovalo a profese se ostřeji profilovaly.“
Dnes je z finačních důvodů téměř nemožné točit amatérské filmy na filmovou kameru. Z čeho jste je financovali tenkrát vy?
„Roman Včelák pracoval v osmdesátých letech v laboratoři vrcholové atletiky pro ČSTV a měl k dispozici kameru 16mm, což byl základ. Většinu technologických operací jsme financovali formou „minikorupce“, tzn. láhve alkoholu, krabičky „amerik“ a jiné drobné dary. Kostýmy, rekvizity, dekorace jsme vytvářeli svépomocně a nebo je vyhledávali ve sklepech, šatnících, spížích, světlících a půdách“.
Filmy, které jste v Bulšitfilmu natočily jsou i dnes velmi nekonvenční. V čem jste hledali inspiraci?
„První scénáře vznikaly bez jakékoli filmové průpravy formou technického scénáře, který jsem psal tak, jak mi ho diktovalo mé nevědomí. Některé se rodily na základě snů, jiné díky intuitivním postřehům. Až po vytvoření několika filmů jsme zjistili, že technika naší tvorby je v mnoha aspektech podobná praktikám, které ve své tvorbě aplikovali surrealisté.“
Jistě vaše filmy někteří diváci, filmový odborníci či novináři přirovnávali k tvorbě Jana Švankmajera. Byl vaším vzorem?
„Poprvé jsem snímky Jana Švankmajera viděl v době, kdy jsem dokončil svůj druhý film. Pocítil jsem k nim od prvního okamžiku sounáležitost. Jeho filmové vidění korespondovalo s mým. Po formální stránce se některé naše filmy podobaly jeho tvorbě. Z tohoto důvodu vznikl názor, že jsme jakýmisi jeho plagiátory. Je to ovšem logický nesmysl, protože budeme-li respektovat zákon kauzality času, není možné napodobňovat něco, co jsme neviděli. V dalších filmech jsme jistě ovlivněni byli, není to ovšem nic zvláštního, protože jakékoli umělecké dílo je ovlivněno jinými uměleckými díly a nejenom to, ale je ovlivněno i počasím, pomalu projíždějícím parním válcem, gravitací a nahodilostí.“
Měli jste úspěch, vyhrávali amatérské filmové přehlídky… Proč tedy došlo k rozpadu Bulšitfilmu?
„Bulšitfilm skončil svojí činnost v roce 1993 v londýnské nemocnici Hammersmith. Zde kameraman Roman Včelák zemřel na leukémii. Další pokračování v naší poetice postrádalo smysl, neboť se vytratil zásadní iniciační zdroj ztělesněný Romanem.“
Jaký byl přechod z amatérských do profesionálních filmových sfér?
„V roce 1990 jsem byl přijat na pražskou FAMU, obor hraná režie. Roman Včelák se po neúspěšných osmi pokusech dostal v roce 1991 taktéž na FAMU, obor kamera. Na několika cvičeních jsme spolupracovali stejnou metodou jako v Bulšitfilmu. Posledním společným filmem bylo ateliérové cvičení Sklizeň v roce 1992, které dostalo Cenu diváků na Festivalu FAMU.
Po návratu z Londýna, kde jsem strávil s Romanem jeho poslední měsíce, nastalo pro mne složité období vnitřního hledání a chaosu.“
Toto „období hledání a chaosu“ jsi ale překlenul a natočil celovečerní debut…
„V roce 1994 jsem natočil půlhodinový snímek na motivy Sakiho povídky Sredni Vaštar, kterým jsem se pokusil najít další přístup k filmu. V roce 1996 mě oslovil producent Pavel Melounek z filmové společnosti Whisconti a nabídl mi režii autorského celovečerního filmu. Tak vznikl debut Mrtvej brouk (1998), ve kterém jsem se snažil zobrazit roky vnitřní izolace a skepse.“
S nápadem na uvedení vybraných filmů Bulšitfilmu přišel producent Pavel Strnad z filmové společnosti Negativ. Jaké máš pocity, když po letech ožívá tak osobní záležitost, jako je tvorba Bulšitfilmu?
„Potěšilo mě, že kamarád a producent Pavel Strnad zkompletoval filmovou pozůstalost po Romanu Včelákovi, shromáždil a roztřídil veškerý náš filmový materiál a přišel s myšlenkou vytvořit z těchto krátkých snímků celovečerní pásmo pro kina. Mám radost z toho, že budou k vidění v klubových kinech a snad se najdou i diváci, které naše filmy zaujmou.“
