Nejdřív jste glosovala vztah mužů a žen v animovaných filmech, pak režírovala hranou povídku ve filmu Praha očima a nyní jste si vybrala tohle téma i pro první celovečerní hraný film. Myslíte, že jste k tomuto debutu vědomě směřovala, nebo je to zase jen odbočka z cesty výtvarnice, animátorky a režisérky animovaných filmů?
V tomto případě nešlo o vědomé směřování, ale o náhodu, doufejme snad šťastnou. Film přišel ke mně sám, dostala jsem od producentů nabídku k režírování scénáře a přijala ji.
Téma vztahu mužů a žen mě zajímalo vždycky a je pro mě inspirativní pořád. Možná je to také tím, že nemám fantazii na vymýšlení příběhů. Lidské, partnerské vztahy ale prožíváme všichni, takže není třeba si tolik vymýšlet.
Čím vás zaujal scénář Tiny Diosi?
Scénář se mi zdál zajímavý tím, že je vlastně tak trochu hraným dokumentem, zkoumáním jedné běžné situace, zachycuje manželský pár v momentě, kdy je všechno v pořádku, ale zároveň není. Do vztahu se vkrádá únava a nikdo neví, co s ní. Myslím, že s tímto pocitem má mnoho lidí své zkušenosti a že film může působit na diváka jako reflexe jeho vlastních zážitků a pocitů.
V čem je jiné „manipulovat“ kreslenými postavičkami a skutečnými herci?
Skuteční herci jsou lepší v tom, že jejich pohyb vyžaduje daleko méně kreseb než pohyb kreslené postavy. V tom je obrovská výhoda a úspora času. Navíc mají herci větší škálu výrazů. Občas přinášejí nápady, ale to kreslené postavy někdy také. Pohybově jsou na tom opravdoví herci hůře. Neumějí létat. Neumí se smršťovat ani roztahovat, jen se značnými obtížemi se mění ve zvíře, ptáka, rybu, atd. O kreslené herce se nemusíte starat. Nereptají. Nemají nálady. Nejí. Nevyžadují lepší pokoje, dokonce nevyžadují pokoje žádné. Ale zase nepřidají nic ze svého. Nepobaví vás vtipem ani veselou historkou z natáčení.
S živým hercem musíte umět mluvit a jednat a to je někdy pro mě obtížné. Zpočátku jsem se snažila herce animovat, aby jejich projev odpovídal představě v mé hlavě. Nechtěli, bránili se, nešlo to. Snažila jsem se také předehrávat, samozřejmě se jim to líbilo ještě méně. Výsledek byl tedy jiný než má představa, ale na tu už jsem dávno zapomněla.
Pomohly vám zkušenosti z hrané povídky Absolutní láska z filmu Praha očima… v natáčení Nevěrných her?
Povídka Absolutní láska mě uvedla do světa hraného filmu a asi zapříčinila, že mi producenti Nevěrných her dali šanci k režii celovečerního filmu. Po natáčení jsem si ale řekla, že už nikdy. Seznala jsem, že má síla netkví v režii hraného filmu. Měla jsem také pocit, že jsem na natáčení zbytečná, produkce připravila natáčení, herci měli text, scéna byla nasvícená, kameraman byl na místě, nikdo vlastně nepotřeboval mé pokyny, šlo by to i beze mne. Chyběl mi pocit, že „tvořím“. A výsledek nebyl závratný. Později mi došlo, že téměř kdokoliv může režírovat film. Ale natočit dobrý film, to už je tajemství. Mystérium filmu je přístupno jen vyvoleným. Já jsem se vyvolenou necítila a necítím. Vzít režii celovečerního filmu byla vlastně drzost. (Ale já jsem producenty varovala.)
Ve které fázi jste začala dosazovat do literárních postav Nevěrných her konkrétní herce?
O hereckém obsazení jsem začala přemýšlet až po dokončení úprav scénáře. Stejně jako u předchozího hraného filmu jsem měla s výběrem herců velké problémy. Postavy znám velmi důvěrně zevnitř, znám jejich duši, ale jejich „povrch“ pro mě bývá mlhavý, vlastně nedůležitý. Ve scénáři jsou postavy abstraktní, zastupují všechny ženy a všechny muže. Přidání konkrétní tváře literární postavu mění, najednou je tu někdo určitý, osobnost, člověk s vlastním osudem, myšlením, konkrétním jménem.
Oba protagonisté vašeho příběhu jsou hudebníci, takže hudba je ve filmu logicky velmi důležitá…..
Ano. Skoro stejně důležité jako obsazení herců byla i volba hudebního skladatele. Oba hrdinové filmu jsou hudebníci, navíc Peter je skladatel, bylo třeba najít mnoho různých hudeb a rozhodnout se, co bude klavíristka Eva vlastně hrát. Dlouho jsem se držela myšlenky, že by Eva měla hrát hudbu Bohuslava Martinů, ale autorská práva pro jeho hudbu jsou ve Francii a jsou dost drahá. Nakonec jsme si řekli, že když všechny hudby pro film zkomponuje jeden skladatel, film dostane větší vnitřní jednotu. Pro hudebního skladatele Petra Hromádku byl tento film první filmovým projektem.
Některé scény jsou nasnímané a pojaté tak, že Zuzana Stivínová musí přinejmenším dobře předstírat hru na klavír.
Zuzana Stivínová se statečně učila v krátké době hrát na klavír, přestože je schopná violoncellistka. Kdyby film byl napsán o cellistce, bylo by vše jednodušší, ale o této Zuzanině schopnosti jsem se dozvěděla až ve chvíli, kdy už byla hudba napsaná pro klavír.
Nevěrné hry je ženský film nejen v tom smyslu, že ho natočila žena a nahlíží svět jejíma očima, ale že muže obvykle podobné „pitvání“ partnerských vztahů irituje. Myslíte, že jsou světy mužské a ženské v pohledu a vnímání citových a milostných vztahů (včetně manželských) opravdu tak zásadně jiné, téměř mimoběžné?
Rozlišování filmů na mužský a ženský mě vždycky trochu naštve. Pořád cítím za těmito slovy něco jako „druhou ligu“ ženského filmu, který je asi charakterizován rozbředlostí a nimráním se v citech. Existuje tolik filmů režírovaných muži, které oslovují i ženy a naopak. Asi je pravda, že některé muže přílišné analyzování citových problémů nebaví, ale to nás ženy také ne. Všichni máme občas chuť na Bergmanna a občas na Jamese Bonda, profesionálního „macha“.
Já samozřejmě dělám svojí práci ze své pozice ženy, jinak to nejde. Ale snažím se být objektivní, nenadržovat ženám více než mužům, chápat všechny stejně. Nemám v plánu dělat filmy jen pro ženské publikum.
Proč jste zasadila svůj příběh do tak vyhraněného prostředí, jakým je slovenská vesnice na maďarských hranicích?
Scenáristka Tina Diosi vycházela při psaní předlohy z osudů skutečné manželské dvojice slovenských hudebníků, kteří odešli z Bratislavy na venkov. Spolu s výtvarníkem filmu, Tomášem Žižkou, pak našli při obhlídkách tento kraj okolo Štúrova, místo, kde se mluví hlavně maďarsky, což ještě přispívá k Evinu pocitu izolace.
Když jsem vstoupila do projektu já, respektovala jsem jejich výběr. Mohli jsme sice příběh přenést do nějaké pohraniční české vesničky, tam by se ale Eva tak sama necítila a příběh by se dost změnil.
(Natáčeli jsme ve vesnici s většinou maďarských obyvatel a českým jménem Kamenín.)
