Film Venkovský učitel přichází do kin s podtitulem „Každý někoho potřebuje“, co je hlavním motivem příběhu?
Jsou tam tři hlavní postavy, každá má ve svém životě nějakou trhlinu. Marie se zamiluje do učitele, učitel se zamiluje do jejího syna, kterému zas dá košem jeho první láska, a v tomto řetězení neopětovaných lásek nemají naše postavy šanci najít plnohodnotný milostný vztah a s tím se musí vyrovnat. Láska má mnoho podob, tolik podob, kolik je lidí a každý kousek vztahu jednoho člověka k druhému má svou absolutní hodnotu. Naše postavy nenajdou lásku, ale najdou hluboké přátelství. Aby k tomu mohly dospět, musí být schopny odpustit. Schopnost odpuštění považuji za největší vynález člověka. Schopnost odpuštění pomáhá obnovovat víru ve smysl života. .
V minulosti jste mluvil o Venkovském učiteli ve smyslu uzavření jakési trilogie o hledání lásky, které je silným motivem ve vašich dvou předchozích filmech Divoké včely a Štěstí…
Hledání lásky je nekončící boj, který člověka určuje a tvoří, je podstatou každého příběhu. Necítím potřebu něco uzavírat. Jestli dostanu příležitost natočit další film, nebude úplně jiný, než tyhle tři filmy, protože ani já nebudu někdo úplně jiný. Chtěl bych jít dál cestou, kterou tyhle filmy naznačují.
Zaznamenal jste nějaký další posun ve vašem způsobu práce oproti předchozím dvěma filmům?
Po zkušenostech z předchozích filmů jsem si začal víc uvědomovat plynutí filmového času. Od počátku práce na scénáři jsem se snažil najít co nejpřesnější model vyprávění, jít jen po jádrových scénách, nedělat žádné kličky a odbočky. Díky pečlivému dramaturgickému dohledu dramaturga Kristiána Sudy a producentů Pavla Strnada a Petra Oukropce se podařilo napsat scénář tak, že jsme veškerou energii vrhli na realizování stěžejních scén. Dalším výrazným posunem bylo natáčení v dekoracích, což přesně kopírovalo mé představy při psaní scénáře.
Zatímco někteří tvůrci nabízí rychlé střihy, váš film plyne velmi pomalu v naprosto reálných a koncentrovaných záběrech na herce a okolní prostředí..
Pro mě je to nejpřirozenější způsob natáčení, mám smrtelný strach z jakéhokoliv střihu uprostřed filmové scény. V nepřerušeném záběru dochází k obrovskému nakumulování emocí a energie situací, a o to mi jde. Samozřejmě je to pak boj o každý záběr, protože jedna jediná chyba kohokoliv dokáže zmarnit práci všech. Tenhle způsob práce vede k úžasnému týmovému nasazení, celý štáb a všichni herci na scéně musí být po celý čas trvání záběru dokonale koncentrovaní, často se dotýkáte hranice možného, ale ta radost, když se záběr povede, je obrovská.
Krajina hraje ve vašich filmech velkou roli, proč jste zvolil pro příběh Venkovského učitele malebné prostředí jihočeské přírody?
Asi pro to, že jsem se do té krajiny zamiloval. Okouzlila mě svým nenápadným půvabem, něhou rozvlněných horizontů, hladinou rybníků. V Miroticích se narodil Mikoláš Aleš, celý život tu krajinu maloval a vytvořil tak takový archetyp české krajiny. Ta krajina je sama o sobě malířská, stačí se postavit na správné místo a ona se vám ráda ukáže v celé své barokní kráse.
Psal jste role už s vidinou hlavních hereckých představitelů?
Do Zuzy Bydžovské jsem dlouhodobě zamilovaný a ten příběh vznikl taky z touhy s ní pracovat. Postava Marie, kterou Zuza hraje, je silný charakter, který drží smysl příběhu pohromadě, často jsem na Zuzu myslel, když jsem si při psaní nevěděl rady, tajně jsem z ní na dálku čerpal sílu, abych byl schopen v tom psaní pokračovat. S Lišákem jsme pracovali na obou předchozích filmech. Věděl jsem, že jeho herecký potenciál je obrovský, lákala mě představa, že by hrál postavu jiného druhu, než doposud ve filmu hrál. Jednou, ještě v době natáčení Štěstí, se mi Lišák svěřil, že by si někdy rád zahrál postavu homosexuála. Nějak mi to uvízlo v hlavě, a když se objevil tenhle příběh, automaticky jsem začal na Lišáka myslet, i když jsem měl celou dobu psaní pochybnosti, jestli je to opravdu postava pro něj. Přesvědčil mě až při natáčení, po celou dobu byl absolutně koncentrovaný, proměnil se v učitele, dal té postavě pravdu a hloubku, po které jsem toužil.
Jak jste našel Láďu Šedivého pro roli Chlapce?
Od počátku bylo jasné, že pravdivost celého příběhu závisí na tom, jakého se podaří najít představitele pro roli Chlapce. Hledali jsme kluka, který bude mít s naší postavou co nejvíc společného. Podle scénáře Chlapec chodí na učňák, začali jsme tedy hledat po učilištích v okolí, kde jsme Láďu taky našli. Jsem šťastný, že se nám podařilo Láďu najít. Potom jsme viděli ještě mnoho kluků, hledali jsme i po hereckých školách, ale jen jsme zjistili, že k Láďovi neexistuje žádná alternativa. Nejenže splnil naše představy o tom, jaký má ten Chlapec být, ale k tomu byl schopen s okouzlující přirozeností zahrát náročné herecké scény.
Ve filmu je použitá hudba z desky Mater, na které hudební skladatel Vladimír Godár spolupracoval mimo jiné se zpěvačkou Ivou Bittovou. Jak se dostala hudba z této nahrávky do filmu?
S touto hudbou jsem se setkal v době, kdy jsem psal scénář, byl to pro mě obrovský emoční zásah, skladba Vladimíra Godára je poctou životodárně stálé síle mateřství, příběh matky Kristovy je příběhem všech matek, je i příběhem Marie z našeho příběhu. Jsem rád, že nám Vladimír dovolil části své hudby použít, ta hudba odkazuje k tomu nejdůležitějšímu, čeho se náš příběh týká, k hloubce lásky člověka k člověku.
Která scéna byla pro vás jako režiséra nejnáročnější?
Ve filmu je scéna, ve které učitel neodolá své touze, poruší tabu a pokusí se o fyzický kontakt s Chlapcem, který usnul v jeho blízkosti. Uvědomoval jsem si, že ten film stojí a padá s touhle scénou. Kdyby byla tahle scéna blbě udělaná, tak je ten film špatný a nic by jej nezachránilo. Když jsme tuhle scénu natočili, zažil jsem obrovský pocit úlevy, protože ta scéna je přesvědčivá, něžná a krutá zároveň.
Jakou roli vlastně v příběhu hraje fakt, že se hlavní hrdina vyrovnává se svou homosexualitou?
Lidská sexualita je jako dům plný různých oken, každé okno je otevřené na jinou stranu, fouká tam průvan a tříská okenicemi, ale důležité je potkat někoho, koho člověk může mít opravdu rád. Někdo nepotká lásku vůbec, ať je orientovaný jakkoliv. Jsou to lidské příběhy, bránil bych se nějakému zobecňování, každý člověk je jedinečný a každý se musí umět se svou jedinečností vyrovnat. Učitel nereprezentuje nějaký univerzální model homosexuála, reprezentuje pouze sám sebe a to, že je homosexuál, je jenom jedním z mnoha znaků jeho jedinečnosti.
